WORPSWEDE.

WORPSWEDE.
V podzimních náladách rudých rašelinišť Modersohnových, v těch pohádkových náladách princezniček Vogelerových, šly duše společnou cestou k cisternám Krásy a Dobra. Řek’ jsem ti ženo! Tvé rty sesmutněly úsměvem tragickým, vyprávěla jsi smutnou zvěst o našem nemožném štěstí, nemožném, neuvěřitelném – – ó, marné vzpomínání! Tiše tichounce řádil podzim v stromech i lidech. Dnes vím: tenkrát jsem miloval něco nesmírně křehkého, v duši jsem choval to, domlouval sladce: – hajej a nynej – Hajej a nynej – – – Nevěřil jsem smutné tvé pohádce o našem nemožném štěstí, když štěstí přec číhalo na mne – – Jen modrým, dětským očím jsem věřil. – Ach, proč ty mi zhasly? – – – – – – – – – – – – – – – – 20 Pak vzpomínám jen, že vyteklo mnoho překrásné krve – unylé princezničky že vegetovaly bujně v červených půdách – princové že se nechtěli spokojit hlazením vlásků – – Hrozivé podoby na sebe brali čtyři Worpswedští – na smutnou pověst o nemožném štěstí hvízdal jsem pamflet – v hraběcí zahradě stromy již dávno trčely nahé –. Nebylo tehdy možno již říkat: – hajej a nynej – Zlí lidé přišli a brutalně duši srazili k zemi, křehounkou hračku –. Krásná krev rudá bouřila v čelo – – – * * * Tak žijí vzpomínky nejasné na čtyři lidi z Worpswede. Přes všechno lijí se překrásné, rudé proudy mé krve – – – – Princezno, princezničko má, ach proč jste se zapomněla? – 21