V PODZIMNÍCH HRÁCH MILOSTNÝCH.

Fred Grygar

V PODZIMNÍCH HRÁCH MILOSTNÝCH.
Byl zářijový den –. Jeden z těch pozdně silných, pln smutků churavého slunce – – těžko říci, jak stalo se, že nalezl tu duši na prsou mých sen divný dřímající... A venku hýřil podzim zlatem, zlatem – – Poslední záchvěv všeho, co kdy žilo. – A její čelo světu přezáhadné pod mými polibky se rozzářilo. Vše v lehkém závoji, až přišly čpavé mlhy a těžce dolehly –. Vše zdusily, jak vždycky. Tam venku kdes svět líně hnal se kolem, svět zavilý, svět drze apathický – – Svět lhostejný. – A podzim silně voněl, v paletě vychladlé měl samé barvy rudé v odstínech přerůzných – Stár jednadvacet roků své srdce nalezl jsem strašně chudé! 9 Podzime lásky mé! Když všemu strhals zdobu a za to v náhradu jen žlutě zlatíš, zlatíš, zda i mé nitro, vypráhlé a prázdné, mé srdce opuštěné obohatíš –? Podzime lásky mé! Jdi, řekni jí, ty chmurný (jsi týž, jenž druhdy do oken se díval?), že kdosi sílu má jí metnout ve tvář svých sladkých veršů nebezpečný příval. – – 29. IX. 19031903.
10