MODLITBA VISIONÁŘE.

Fred Grygar

MODLITBA VISIONÁŘE.
Květ anemon jsem zlíbal uzardělý své Pohádce, a perly rosné, které rozechvěly kosatce – své Pohádce, jež v rosných perel příval sen štěstí vyslzela, jejž tak rád jsem míval. – Máj hýřil svými nejkrasšímy divy – to k vůli nám! Já přišel unaven a mlčelivý. Usínám na ňadrech jejích – Jako nikdy dříve mi do snů září zraky její sivé. – – Ve sladkém polosnu na výsostech se bělá, plá ve zraku, nesmírná záře – křídel archanděla – oblaku, jenž tiše plyne štěstí mého bdělý –. Ty proudy slz mu o něm pověděly. 36 Snem doprovází mne – Skutečnost macešská je až přespříliš. – Mé zármutky svým čistým kouzlem ráje vysílíš! Jen líbej mne. – Sen nevrací senavrací se zase. – Záplavou štěstí na mne usmívá se. – – Svůj ikon zřel jsem, pohlížeje na ni, svou světici – a přijímal jsem svaté zulíbání klečící – a ve svých modlitbách šum jejích kroků cítě víc jsem ji miloval, než Mariino dítě – Do hlubin srdce skryl jsem touhu po ní, a přetéká. – Chci jíti dál – přec velkost nenakloní člověka?! Spíš zlomí se pod snů svých sladkou tíží, když sněná skutečnost se nepřiblíží. – – – – – – – – – – – – – – – Šel soumrak po květech, stín do korunek třásl. – Já procitl. – Ve stromů sten svit novoluní hasl. – – Zakmitl mi náhle hlavou stesk po něčem druhém – –. Jdu opět sám tím vitiosním kruhem. 37