WORPSWEDE.
V podzimních náladách rudých rašelinišť Modersohnových,
v těch pohádkových náladách princezniček Vogelerových,
šly duše společnou cestou k cisternám Krásy a Dobra.
Řek’ jsem ti ženo! Tvé rty sesmutněly úsměvem tragickým,
vyprávěla jsi smutnou zvěst o našem nemožném štěstí,
nemožném, neuvěřitelném – – ó, marné vzpomínání!
Tiše tichounce řádil podzim v stromech i lidech.
Dnes vím: tenkrát jsem miloval něco nesmírně křehkého,
v duši jsem choval to, domlouval sladce: – hajej a nynej –
Hajej a nynej – – – Nevěřil jsem smutné tvé pohádce
o našem nemožném štěstí, když štěstí přec číhalo na mne – –
Jen modrým, dětským očím jsem věřil. – Ach, proč ty mi zhasly?
– – – – – – – – – – – – – – – –
20
Pak vzpomínám jen, že vyteklo mnoho překrásné krve –
unylé princezničky že vegetovaly bujně v červených půdách –
princové že se nechtěli spokojit hlazením vlásků – –
Hrozivé podoby na sebe brali čtyři Worpswedští –
na smutnou pověst o nemožném štěstí hvízdal jsem pamflet –
v hraběcí zahradě stromy již dávno trčely nahé –.
Nebylo tehdy možno již říkat: – hajej a nynej –
Zlí lidé přišli a brutalně duši srazili k zemi,
křehounkou hračku –.
Krásná krev rudá bouřila v čelo – – –
* * *
Tak žijí vzpomínky nejasné na čtyři lidi z Worpswede.
Přes všechno lijí se překrásné, rudé proudy mé krve – – –
– Princezno, princezničko má, ach proč jste se zapomněla? –
21