* * *
Smutnými doubravami bez konce jel na vychrtlém koni –
Smutnými doubravami bez konce jel na vychrtlém koni –
Jel dlouho taktak, až přišla horečka a z rostoucího šera
(ze skrytých močálů a pařenišť smrtelné květy voní)
své siné zraky upřela naň tvář žida Ahasvera,
věčného žida – –
Drtivé vědomí nicoty vlastní, pochybnosti steré,
předčasně zlomily v něm vše a nelze nemyslit –.
To poslední, co zbývalo, ten cauchemar mu bere –
Smí upřímně teď říci mea culpa, smí se v prsa bít –?
Zda smí se bít?
Ten věčný putovník jak necitelná sfinx se tupě dívá –
v tmu noční bezvýrazně hlas monotonní skuhrá enigmata – – –
Kůň těžce klopýtne – nad hlavou zašuměla stará jíva –
tvář fosforečně ve tmách světélkuje – – Lušti jen! – Kol sebe hmatá,
ustrašen hmatá – –
40
He, lušti jen – – Axiom řekl se, axiom necelý,
autorit neuznal, věřil jen přírody průkazné moci –
Věčný žid Ahasver! Enigma! – Rád věděl by, kam se poděli
myšlenek jeho orlích holoubkové krotcí –?
Kam se jen poděli? – –
41