ZVĚDAVÝM.
Zajisté, že mnohý čtenář hádá,
když čte moji sloku prostou:
kdo as tyto verše tady skládá,
v čí as hlavě ony rostou,
čí as ruka verše tyto píše,
zda by nemohla nám více dát,
proč z nich resignace dýše
a proč nedovede se v nich smát?
Příteli můj, nelámej si hlavu,
kdo že ti zde písně pěje,
je to jeden z těch velikých davů,
pod jichž krokem svět se chvěje,
v jejichž středu snad ty stojíš též,
je to zbůjník, rudý rebel,
jemuž Sudby neúprosný kněz
trpký úděl předpověděl.
Je to jedno z těch umdlených dětí,
jež se žitím tiše plouží,
kterým nelze záviděti,
které však přec stále touží,
které neznámým čím’s zakřiknuti
nederou se nikdy do předu
a když k úsměvu se nutí,
slzy uzříš v jejich pohledu.
Je to jedna z těch zlomených duší,
které žití vše již dali,
avšak osud stále do nich buší,
rve i jejich ideály,
4
a když jednou usměje se na ně,
draze musí za to pykati –
stokrát kletbu sešle na jich skráně,
nežli klidu svit jim opět navrátí.
Je to stařec mladý, který znaven
a utýrán žitím, padá,
který, co má, dá vám darem,
aniž pro sebe co’s žádá –.
A co jiného mi říci zbývá,
abych mohl vám vyhověti?
mojeMoje já se tady na vás dívá
a víc nechtějte ani věděti.