Pod dojmem nálad (1912)

Verše z let 1906-1910, Leo Karmín

Diplomatická verze Ediční verze
LEO KARMÍN: POD DOJMEM NÁLAD (VERŠE Z LET 1906–1910)
CENA 70 HALÉŘŮ. TISKEM FIRMY HEJDA & ZBROJ. – NÁKLADEM „STRÁŽE POJIZEŘÍ“.
[1]
NA CESTU.
Leťte, květy duše mojí, leťte v širou dál, a zahořklou vůní svojí posilněte druhy v boji za náš ideál. Vázal jsem vás tvrdou dlaní v malé kytičky, když se pot lil po mé skráni, i než ulehl jsem k spaní v šeru světničky. Vyrostly jste, květy moje, v divném ovzduší, v šeru strasti, nepokojenepokoje, a proto snad vaše zdroje bol kdys vysuší. Vázal jsem vás tvrdou dlaní druhům v neštěstí, a jedinké mám jen přání: byste zahojily rány bídy, bolesti. Leťte, květy hořké vůně, k srdcím druhů mých, a kde duše bolem stůně a neštěstí zeje tůně, vzbuďte radost, smích. 3
ZVĚDAVÝM.
Zajisté, že mnohý čtenář hádá, když čte moji sloku prostou: kdo as tyto verše tady skládá, v čí as hlavě ony rostou, čí as ruka verše tyto píše, zda by nemohla nám více dát, proč z nich resignace dýše a proč nedovede se v nich smát? Příteli můj, nelámej si hlavu, kdo že ti zde písně pěje, je to jeden z těch velikých davů, pod jichž krokem svět se chvěje, v jejichž středu snad ty stojíš též, je to zbůjník, rudý rebel, jemuž Sudby neúprosný kněz trpký úděl předpověděl. Je to jedno z těch umdlených dětí, jež se žitím tiše plouží, kterým nelze záviděti, které však přec stále touží, které neznámým čím’s zakřiknuti nederou se nikdy do předu a když k úsměvu se nutí, slzy uzříš v jejich pohledu. Je to jedna z těch zlomených duší, které žití vše již dali, avšak osud stále do nich buší, rve i jejich ideály, 4 a když jednou usměje se na ně, draze musí za to pykati – stokrát kletbu sešle na jich skráně, nežli klidu svit jim opět navrátí. Je to stařec mladý, který znaven a utýrán žitím, padá, který, co má, dá vám darem, aniž pro sebe co’s žádá –. A co jiného mi říci zbývá, abych mohl vám vyhověti? mojeMoje já se tady na vás dívá a víc nechtějte ani věděti.
BYL U NÁS JEŽÍŠEK.
Byl u nás Ježíšek, však nic nám nedal, patrně někoho jiného hledal. K nám snad jen zašel si, by ušel dešti, anebo zabloudil z vytčené cesty. Cesty jsou klikaté, omylu plné, snadno v nich zabloudí maličké mrně. Moh’ by mu, když již se tím světem tluče, pámbu dát jednoho anděla k ruce, jenž by si mohl i adresář koupit, by věděl, kam mají s dárečkem vstoupit. Takhle však Ježíšek cestu si plete, neb se sám nevyzná v tom božím světě. Zabloudí k chudým, když boháče hledá, přijde a odejde, a dárek nedá. 5
ZE SONETŮ VYVRŽENÝCH.
Jen jednu slzu věnuj mému neštěstí a nech ji volně skanout po mé líci – ta slza můž’ mě na okamžik povznésti do nebe, v kterém božství moje klíčí. A nemluv při tom. Slza tvá mi poví víc, ta slza horká, jako křišťál čistá – vždyť ústa mnohdy neumějí ani říc’říc’, mnoho-li v srdci pro soucit je místa. * Podej mi ruku svoji zmozolenou, ať mohu sevřít ji v svou chvějící se pěst, vždyť dle toho jen poznám, že jsi ženou, jež hrdě, s duší velkou, nezlomenou dovede žitím tíhu bolestí svých nést. Tvá ruka drsná, unavená prací, v níž jak démanty září tvrdé mozoly, ti k pýše pravé ženy vždycky stačí – – a ať tě v žití bědném potká cokoli, ať osud všecky tvé sny ve prach skácí a třeba všechnu bolest na tě složí – nelkej, že zapomněli na tě bozibozi, a věř, že ruka tvá, jež štěstí tvoří, i tobě musí blaho, štěstí vydobýt – vždyť únavou se chvěje a přec hrozí, vždyť je tak slabá a přece jen boří a pravdě velké, vznešené tak slouží, což může tobě v žití bědném pýchou být. 6 Je ticho v širém, opuštěném kraji a smutek zahořklý se polem potácí, je čas, v němž touhy všechny umírají a naděj sladká do duše se nevrací. Nad městem mlhy závoj rozestřely a spustily je tak nedbale do ulic, že němůž’ proniknout jej pohled smělý, tím méně pohled zaslzených zřítelnic. Je těžko určit, východ kde as leží, je těžko říci, kde západ stesk svůj prostírá, je těžko věřit, zda bol má svých mezí, ten bol, jenž stále nové zdroje otvírá. Je bolno žít, když síly v těle není, je těžko umírat, když tolik chce se žít, je nemožno žít v tupém zapomnění a nadšením se nelze také opojit. Tak osud utvořil nás ve své dílně –: co krásného jsme v sobě měli, to nám vzalvzal, a za to přináší nám neomylně a pravidelně bolest, smutek, slzy, žal. Toť život náš, jenž před vámi zde leží, a nelze ztrpčiti ho ani slzami, vždyť v duších našich den ode dne sněží a pocit štěstí jest nám zcela neznámý. Toť život náš! Tak plyne věčným časem a bude plynout, až své skončí poslání – my nemůžeme růsti vzpoury kvasem, však nemůžeme ani – činit pokání. * 7 Mám pouta na rukou hrozná a těžká, jež vleku životem, jak otrok z galejí, a dle nich každý hned molodce pozná, však nikdo neví, jak do rukou pálejí. A marně napínám všechny své síly, abych se zbavil těch ukrutných, těžkých pout, a vztekem zapláču, když zřím květ bílý, jež ruka spoutaná nemůže utrhnout. Pouta mi na rukou řinčí a chrastí – bílý květ polekán, schová se do trávy, bych na něm ni zrakem nemoh’ se pásti – – a duší mou táhnou přání a představy – – oh, kéž žár krve mé okovy roztaví, bych jimi nemusel do smrti třásti. * Byl tichý, unavený večer letní, kdy šli jsme kolem pole, zralou pšenkou bílýmbílým, a rudé vlčí máky lkaly ze tmy tak přitlumeně, tiše, jak já někdy kvílím. Zůstaňme tady! Sedněme si chvíli – vždyť tobě touhu, vznět, mně všecku sílu vzali – snad proto vlčí máky vstříc nám kvílí – – Zůstali jsme a až do rána jsme tam spali. A ráno přišli ženci polonazí a kosy přinesli, jichž ocel blýskala se z dálky a pod rozmachy jejich mocných paží klesala bledězlatá pšenka – a s ní vlčí máky. Pak ztichlo jejich přitlumené lkání. – Pojď, duše má, půjdeme dál, kde bolest v duších trůní a marně hledá měkké smilování – – pojď, duše má, ať opojíme se tou sladkou vůní! 8
ZE SONETŮ SKEPTIKA.
Kdyby dočkal jsi se stáří jako Methusalem a kdyby tvá hlava ve poctivé práci sbělela, věř, že v posled zmírat budeš v srdci s žalemžalem, jak by kletba proradnosti nad tvým žitím ležela, byť bys obětoval vše, co můžeš dáti, všechny svoje síly, zdraví svoje a svůj volný čas, nečekej, až zpola v hrobě budeš státi, že pomluvou nepotřísní druzi šedin tvojích vlas. Tak to bylo vždy a bude na tom světě, a s tím shledají se naši potomci za tisíc let, závist, nevraživost bude kvést, jak kvete, dokud zbídačelý, znemravnělý bude státi svět, poctivec za lháře považován bude a prodejné duše vtírati se budou v přízeň mass, a ty massy, jejichž láska dnes ti hude, zrádče, podvodníku, zítra v sluch ti řváti budou zas. Odpusť jim však, neboť nevědí, co činí, nedbej na to pranic, jest-li srdce tvoje krvácí, neboť bol přinese mnohdy dobrodiní, přešťastným je ten, kdo lásku svou nikdy neztrácí! Vždyť tak mnoho darebáctví kolem letí a to hrozí ušlapati v srdcích každý lepší cit – třeba skepticismu dlel jsi ve objetí, nezapomeň, za pravdu že nutno stále jen se bít! Neb jen láskou svou se člověk bohem stává, zkušenostmi, třeba trpkými, se brousí rozum náš, láska život sladký, požehnání dává, a to jednou jistě majetkem se stane velkých mass. 9 A pak, hochu, co nás dneska nejvíc bolí, z duší lidských navždy vymizí jak hrůzostrašný stín – plné klasy budou dány do stodoly a do hnoje přijdou: plevel, koukol, bodláčí a blín. * V šíleném běhu zastav se chvíli na cestě trnité ku svému cíli, život je dlouhý – snad ještě dospěješ, kam tvoje touhy ženou tě žitím! Zastav se, zastav, bláhový hochu, oddechni znaveným svalům svým trochu, líp jíti zvolna, když cesta nepříliš schůdná je, rovná ta cesta žitím. Neb strže, srázy, propasti, tůně šklebí se na tebe a jejich vůně zalknutím hrozí, protož se pozastav na cestě hloží, zastav se chvíli a bystrým okem okolí shlédni, na kámen vzpomínek chvilku si sedni, tůně se šklebí – tož v letu nehleď jen ku svému nebi, zkoumej své síly. Zda stačí dech tvůj přes ony srázy, jež osud pod nohy denně ti hází s výsměchem vraha, zda třpytný ideál, paprsek blaha svitnout ti může. Zda život celý stačí ti k tomu, bys dosah v klopotném, zimničním shonu k cíli své touhy – bys neřek jedenkrát: klam to byl pouhý, trní bez růže. 10
ZE SONETŮ DEKADENTA.
Jak clony těžkých mlh se chvěje bolest v ovzduší a padá na duši, že člověk žitím sotva již se plouží. To vědí bozi, kdy slunko moje, tolik dlouho toužně čekané, z úkrytu vyvstane a rozežene mlhy nelítostné. Tak vzdychával jsem kdysi –. Dnes pevně věřím, že ty doby zpět se nevrátí, neb je to trochu hloupé, celý život škemrati, když osud tě neslyší. A zdá se mi, že není možno jinak žíti už –. Mně řekl osud: Služ! a kráčej dále bodláčím a hložím a nelkej jako malé dítě – jen služ a bij se, trp – – klid najdeš, až jedenkrát kdesi v stínu starých vrb – – – – – – – – – – – – – – – – co dál – to sobě domyslíte –. A já tedy sloužím a chtěl bych míti hroznou, hroznou sílu titana, a co takto toužím, přichvátá rychle vrah můj – bolest neznámá, a pak mi slza spadne po líci, když k ráně zdvihám svoji pravici. Což hloupá, je tvé místo v drsné tváři vojína, jejž vřava bitvy objímá? Vždyť osud řek’ mi: Služ a byť by kolem tebe řvalo tisíc hrůz, ni brvou nehýbej – – jen dále jdi, kde hoří strašná pomsty epopej –. 11 A jedna slza zuřivého dravce ochočí, když stoupne do očí, a co tak touha po pomstě z mé duše uniká, snad na omluvu říkám si: toť slza básníka, v níž chví se cit, i je snad líp, když stoupne do očí, než duši rozmočí.
MŮJ TATÍČKU!
Proč pak můj tatíček ve volné chvíli s povzdechem hlavičku do dlaní chýlí, a jaksi smutně se kol sebe dívá, hlavičkou šedivou kývá a kývá? Co pak ho trápí as, co pak ho tíží, že úsměv se rtů mu na dobro mizí, že oči upřímné, zastřené bolem smutně se dívají na všechno kolem? Však vím, co udělám, tatíčku zlatý, byste se mohl též vesele smáti: budu vám líbati líce a vlásky, až zmizí s čela vám hluboké vrásky. Kol šíje ovinu vám svoje ruce, a budu naslouchat, jak srdce tluče, dle toho rozpoznám, jak rychle buší, co vám as hlodá, můj tatíčku, v duši. A pak se zajisté klid váš zpět vrátí, když budu příčinu bolestí znáti, neb zatnu pěstičky slabé a malé, a bol váš zaženu zas o kus dále. 12
CO JE ŽIVOT?
Malá chvíle určena jest nám zde k pobytupobytu, a proto snad každý tolik, tolik spěchá, aby přeběhl kus toho svého pažitu, nad nímž bezoblačná, sivá chví se střecha. A rozličné květy rostou na tom pažitě a člověk je, zastaviv se chvíli, trhá, však kouzlo jich sotva zpola zažité, člověka zas v nové další víry vrhá. A zas nové květy člověk cestou potkává a jich vůní opíjí se aneb tráví – když vak znaven stářím, v pouti svojisvojí ustává, marně ptá se: Tohle že byl život pravý? Tento divý shon za čímsi cizím, neznámým, které člověk sám neumí pochopiti, a přec jak by štván jsa božstvem kletby zlým za nedosažitelným se slepě řítí. A když mní, že dosáh, po čem touhy volaly, onen zahalený cíl, jenž tak jej vábil – člověk vzkřikne roztrpčení svoje do dáli, když se přesvědčí, že cíl ten víc se vzdálil. A ten člověk ženoucí se k předu zběsile, věčně nespokojen, stále cosi hledá, stále touží, křičí, pláče, vzdychá bez cíle, a chce stále jen, co dosáhnout se nedá. Neboť kdyby dosáh vše, co k štěstí přál si mít, stále více žádá na rtech s touhy vzlykem a naposled sezná, že zapomněl proto žítžít, a shledá svůj život – velkým vykřičníkem. 13
CO ZE MNE BUDE?
Tehdy jsem ještě neviděl, co ze mne bude. – Přisel jsem z lesů, v nichž vůně ležela na mechu řasnaté kštici, zda jsem měl pohled snílka neb rebela do dnes vám nemohu říci, vím jen, že v prsou seděla mi divná, zahořklá vůně, jež časem tloukla do čela, jako když duše mi stůně. A pak mi dali do rukou smrtící pušku. Viděli chlapce s modrýma očima a s tvrdou od pluhu dlaní a chtěli mít z něj dobrého vojína, který svou vlast jako lev brání. Však bozi vědí, proč se mi duše vždy soucitem chvěla, když někdy červa na zemi noha má přišlápnout měla. Odpusťte, proto, pánové, hloupému chlapci! Zrodil se ve chlévě, vyrostl na stráni, kde rostou smrky a břízy, a proto pálí jej flinta ve dlani a voják z něj bude ztíží. Takový chlapec nikdy vám nesplní tužby a přání – lépe by bylo v tvrdou dlaň flintu mu nedávat ani. 14 Však ani sketou nemoh’ jsem se nikdy státi. Neb touha pomsty v duši mi hořela a často chvěla mou dlaní, když poznal jsem, že chudoba nesmělá tak mnohým smáti se brání. Chtěl jsem se pomstít – na kom však a jak – to neznal jsem ještě – tmou když je černou zastřen zrak, nejdi hned po prvé cestě. Tehdy jsem ještě nevěděl, co ze mne bude. Svých dvacet roků vlekl jsem na šíji s neznámou hořkostí v duši, hledal jsem lék, po němž bolest pomíjí, ta bolest, co život zhnusí. Hledal jsem pravdy šlépěje, abych moh’ vykročit za ní, než život drsný rozvěje touhy mé po pusté stráni. Chvěl jsem se strachem, zda žití svého cíl najdu. V pocity smělce bol spáry zatínal a strach zas schvátil mne zrádně – dneska jsem plakal – zítra zas proklínal – zas toužil – než duše schladne, než smutek touhám zabrání nalézti své štěstí chudé – – tehdy jsem často v ústraní šeptal si: co ze mne bude? 15
ZAMYSLI SE...!
Zamysli se nad svým žitím, příteli, jak sny tvého mládí v troskách zmizely, a naděje pobledly – z pěšinky tě odvedly, za níž tvoje ideály se chvěly. V duši hořkost zklamaného zbyla ti, a klid, štěstí nikdy se v ní nevrátí, bída, hlad a trampoty krk ti jednou zakroutí – a ty budeš hodině té žehnati. Zamysli se nad svým žitím na chvíli, dřív, než nad tvým hrobem věčnost zakvílí, zapěj píseň odvety, dřív než klesneš v podsvětí, těm, jež tvoje srdce k smrti zranili. Pak ať přijde v životě tvém cokoli – žádná bolest tolik strašně nebolí, budeš-li tu píseň pět, v níž se chvěje hrdý vznět, jejž uvedou v skutek naše – mozoly. Bez odvety neumírej, příteli, jen sketa se strachem z boje tetelí, ruku svoji podej nám a zjasní se tvoje skráň a tvé rány se i z části zacelí! 16
POVZDECH.
Když buřič zemře – národ získá – – – – – – – – – – mně jistě moje rodná víska nebude stavět pomník kamenný, až jednou složím v hrob své kosti – národ jen řekne: rejpal sprostý, a pokrčí jen trochu rameny. Škoda, že nejsem básník modní, nepíši verše sladkovodní, ač bych je tak rád umět’ chtěl, neb pak by národ ronil slzy a po mé smrti jistě brzy zármutkem by se ubrečel. Takhle však zemru jako rebel, jenž pánům v týle často seděl a pálil jako kopřiva – a národ řekne: rejpal sprostý, natrápil se nás tady dosti, zkazil si firmu za živa. Proto mne jednou po mé smrti odtáhnou někam panští chrti, třeba na kusu osrdí – do lesů, plných milé vůně, a tam budu spat v jejich lůně, kde ticho je – nic nesmrdí. 17
DVĚ MATKY.
Maličkého pejska paní mladá, hezká, houpávala denně na klíně, avšak svého synka, vzorná ta matinka, svěřila své chůvě, Frantině. A ta paní milá svého pejska myla každodenně k páté hodině, vždyť to dobré zvíře jí též ruce líže, proto nesmí hynout ve špíně. Neví paní mladá, děťátko co žádá – a pak – o něj ani nestála, měla to věděti, že bude mít děti, byla by se ani nevdala. Dětský křik ji straší, spánek z očí plaší a klid ruší jeho kňourání, a než dětem zvykne, hněvem často sykne: čert byl dlužen tyhle fakany! A proto Frantina hříchy paní snímá, a má ráda toho křiklouna, ne však příliš mnoho, co by měla z toho, vždyť má bujarého dragouna. Dragoun je hoch švarný, a proto ví Fany, že by mohla děti také mít – a má dítě ráda, jen co slušnost žádá – lidé by ji mohli pomluvit. 18 A tak brouček malý ve špíně se válí, co se paní mazlí se psinou, a co vojín milý lásku svoji sdílí dole ve průjezdě s Frantinou. Paní mladá, hezká, hladí svého pejska a pejsek jí ruce líže zas, srdéčko jí plesá, raduje se ze psa a neslyší svého děcka hlas. Pejsek šťasten vrčí, přirost’ paní k srdci, a má paní svou jak matku rád –, oh, ten úděl matky je tak blahý, sladký – pejsek moh’ by o něm povídat. Změnily si role, paní s fenou dole, jen že fena v boudě bolem řve, že jí mladá paní vzala pejska z tlamy a jej miláčkem svým drahým zve. Historie celá: Paní fenu dělá, a fena dál bude bolem lkát – možná, že však paní ustrne se nad ní a dá jí své dítě odchovat.
TROSEČNÍK.
Na rozbitém lodním vraku, který praská a se boří, pluje v širém moři, a kol dokola v podivné směsici vlny zelené se bijí s vichřicí a jazyky svými olizují vrak, tak že vyplašen se z něho vznesl bouřlivák, zaskřehotav u velikém hoři, že vrak praská, chvěje se a boří a že schvácen silou všechno ničící, i s člověkem najde hrob svůj v moři. 19 A na vraku rozbitém, jenž do vln již se kvapem hrouží, člověk marně touží uniknouti záhubě, jež číhá naň, a svou hroznou napřahuje po něm dlaň, marně k černým mrakům zdvihá vlhký zrak, k nimž se právě vznesl smělý bouřlivák, vykřiknuv svůj údiv nad člověkem, plačícím nad divým bouře jekem, který strachem o svůj holý život hnán, kvílí, spílá vášnivému moři, bouřliváku, jenž nad mraky krouží. A chvějící se svou rukou směrem k černým mrakům hrozí a horoucně touží, když již nemožno se vzhůru vznésti, snaží se svou chvějící se pěstí do záhuby s sebou strhnout bouřliváka, který zatím vznesl se již pod oblaka a tam křičí tíž svých bolů bouře do jeku a své pohrdání hází ve tvář člověku, který, když se vrak již pod ním boří, strhnout chce a v oběť dáti moři smělost, hrdost, bujnou radost štěstí, co tam ve výšinách klidně krouží. 20
BOUŘLIVÁCI.
Nad hlavami bouře letí, hrozná, vášnivá, z černých mračen divé spleti občas zazpívá bouřliváček hrdý, smělý, píseň nadšení, neleká se hromobití, ale radost, rozkoš cítí v každém zahřmění. Když hrom bije a se mračí, slétají se bouřliváci na hody, o kéž se z těch černých mraků odvážlivých bouřliváků více narodí. Rodějí se v hromobití, v bídě, strádání, proto v zápas s běsi jíti strach jim nebrání, bouřliváci nejsou skety, v boje rádi jdou, dobývati jiné světy a zalévat rudé květy horkou krví svou. Buď čest vaší plodné práci, odvážliví bouřliváci, nadšení, z vašich bolů, krve rudé, lidstvo jednou sklízet bude pokoj na zemi. 21
HVĚZDIČKY MOJE.
Hvězdičky moje! Zdaliž pak víte, jak vás mám rád, když v jasné noci neb na úsvitě vidím vás plát, stříbrem se třpytit a hořet zlatem? Zdali pak víte, že v této chvíli, ač žitím poházen kalem a blátem, přestávám lkát? Tehdy mou duši sladký klid schvátí, jak krásný sen, pozemské mizí a věčné pláti zřím kolem jen; tehdy se cítím vyzdvižen výše, maličký atomek cítím se státi v nekonečném... Myšlenkou nesen, do dálek spěji nekonečných, ve sféry tajů, kde v divém reji vévodí smích věčného štěstí – nad knihou dějin, v níž jest zapsán mezi různými ději náš věčný hřích. Který jak kletba nad námi visí, brání nám jít ve sféry tajů, kde bozi píší pravdu na štít, kde tvorstvo v stálém nadšení žije a lásky, svornosti akkordyakkordy, slyší kol sebe znít. 22 Hvězdičky moje! Dech se mi krátí, když hledím k vám, neb ve vás vidím své štěstí pláti, svých bohů chrám, ve vaší kráse našel jsem život, který mne pobádá stále se hnáti ku výšinám. Až jednou všichni cíl svého žití budeme znát, až každý pozná, že na své bytí má splátku dát konáním dobra, hledáním pravdy, pak štěstí a láska v srdcích se vznítí, přestanem lkát. Třeste se, hvězdy, na nebes báni a sviťte víc do duší červů, kterým hřích brání pravdu si říc’, ozařte zlobou zastřené líce, které se – titěrné a směšné – chrání vzhlédnout vám vstříc... 23
Z MANÉVRŮ. (Sen vojína.)
Magické světlo měsíce mi padlo právě na líce, když duše jako opilá kdes v dálných krajích bloudila, a tělo chůzí znavené dřepělo v kupě, na seně, jež tolik divně dýchalo. U nohou potok maličký se vlek a líbal vrbičky a tichounce jim vyprávěl, co všechno v dálných krajích zřel, a vrbičky se divily a hlavy svoje sklonily, údivem lístky jejich se chvěly, jak kouzlem rozkoše by potok, přítel, čipera je poházel byl za šera, kdy širý kraj kolkolem spal. A ticho sladké, velebné si lehlo kolem, kolem mne, jen v dálce lkalo klekání a cvrček kdesi ve stráni svou monotonní písničkou,písničkou se loučil se svou samičkou, jež unavena šla již spát. – Pak zmlklo vše. – Duch odpoután opustil chatrný svůj stan, a vznes’ se letem vichřice daleko k tiché vesničce, 24 do chýšky malé, orvané, jež okénka má jak dlaně a před níž v malém záhonku se rděly léta na sklonku stolisté růže na keři. U stolu v tichém zášeří matička moje dumala a v ruce svadlé třímala odřenou knížku modlicí, však nečtla v ní, neb levicí si zakrývala oči své, ty modré oči upřímné, jež vášnivě jsem miloval a tisíckrát snad celoval, když bolest tajná zastřela je divným smutkem docela a vyhnala z nich proudy slz. A smutek těžký, neznámý ji dosud hlodal na skráni, mnou tisíckráte prokletý, stejně teď jako před lety jí hořké chvíle v cestu stlal. Ó, rci mi, matko, jaký žal tvou dobrou duši utýral, že jako svadlá stařena se ploužíš žitím znavena, jak by jsi ani nechtěla ty chmury černé z pod čela zaplašit, byť jen na chvíli. Kdy boly tvé se zrodily? Vždyť od těch dob, co tebe znám, ti duši rvou a chýlí skráň, již dvacet roků bez mála ni jednou jsi se nesmála, ni jednou, matko milená, jsem nezřel, aby ozvěna blahého klidu zavála ti do duše a nastlala na líce radost opojnou. 25 Vždyť i když děcko růžové jsem polibek chtěl na tobě, ty prudce jsi mne líbala a polibky své míchala, jak hříchu svého poznání – se zahořklými slzami a vzdechy tajůplnými. Což nelze zahnat chmury ty, v jichž hloubce člověk necítí ni svého srdce vroucí hlas? Což celý život nestačí, prožitý v bolu, ve pláči a v neustálém pokání, by dal ti zlaté poznání, že ani zločin nejtěžší, jímž člověk snad se prohřeší, by nevyvážil slzy ty, jež musela jsi prolíti na usmíření osudu –? Ó, matko drahá! Zjasni skráň, za jeden úsměv rád ti dám, však pro mně ne ten úsměv tvůj, jej sama sobě obětuj, a já ti z lásky dítěte dám vše, co jenom na světě syn matičce své může dát, když z celé duše má ji rád – já dám ti mladý život svůj – – A matička má zvedla zrak, v němž chvěl se žhavé lásky znak a signum bolu neznámé jí hloub se vrylo do skráně a slza horká po líci jí spadla v knížku modlicí – pak tiše sladkým hlasem svým mně řekla: Nech mne s bolem mým, můj synku milý, zemříti. 26 Já bojím se jen, dítě mé, že dědictví to podivné po matce svojí podědíš, poneseš žitím a nezvíš, kde tajů jeho leží skrýšskrýš, a budeš bol svůj proklínat, a nebudeš jej nikdy znát a slzy vždycky udusí ti každou radost na duši a vmísejí se do smíchu tak nenápadně, po tichu, by seli ti jen zklamání a pocit bolu neznámý do duše čisté, bez viny, a nezvíš toho příčinypříčiny, i kdybys tisíc roků žil a každý krok svůj promyslil a tisíckrát se za den ptal, proč osud zlý ti los ten dal. – – – – – – – – – – – Jen věčný smutek bude ti kdes na dně duše ležeti a v prsou bude chvět se cit: že musel jsi se prohřešit – – – V tom jakás píseň unylá mně ze snu toho vzbudila a v mírné šero vrbiček zvědavě hleděl měsíček, co potok malý, modravý, své šumné nesl pozdravy do dálných krajů mlhavých. 27
V ZAJETÍ MYŠLÉNEK.
Osmnáct metrů z okna dolů – a dole pustá ulice – – jediný skok – a konec bolů a klid ti sedne na líce. Však rychle, nežli lampy vzplanou, tam dole povoz rachotí – i jeho kola vaz ti zlámou, kdybys snad nemoh’ zhasnouti –. A ráno půjdou kolem lidé a vbodnou v tě své pohledy, (jestli tě ale ve své bídě – krkavci, vrány nesnědí). To konečně jest jejich věcí, jež tvojím snům se vymyká – hlad nezná mravů ani lekcí – kus masa z tebe – nebo z králíka. Co řeknou lidé víš již dávno –: zničená schránka tužeb, snah – a jiní opět – nevídáno – a ještě jiní – sebevrah – –. Snad trochu slzí, dum a vzlyků, neb slabochem tě budou zvát – však více bude přání, křiku: to měl již dávno udělat! Osmnáct metrů z okna dolů – v tom stará vešla do dveří a ruku v ruce potom spolu jsme v hovoru šli k večeři. 28
PÍSEŇ ORÁČE.
Hatou, moje volky malé, hatou hat, nezatáčejte se stále na souvrať, budeme tu dneska déle, musíme to pole celé doorat. Hatou, moje rozmilá šimlata, do stodoly se sem dívá pantáta – až zoráme celé pole pak vám kyne, volky moje, odplata. Dostanete jetelinku šťavnatou a budete poláskáni pantátou, pochválí vás za tu dřinu a pohladí kožešinu huňatou. Avšak pro mě ubohého má jen hněv, ač mu dávám z těla svého všechnu krev, a on ještě chtivě hledí, zda se v kapkách rudých cedí z mojích cév. 29 Stále ssaje tu krev rudou červenou, jenž koluje pod mou hrubou halenou. Ach, zda mu ta krev má stačístačí, i když všechna vykrvácí najednou. Choďte, volky moje, rázně, vesele, pantáta vám zatím nažne jetele, byste měly měkké spaníspaní, Ančka pod vás otep slámy nastele. Choďte, moje volky, polem zoraným, věřte, že vás jenom s bolem poháním, neb vím, jak šleh bičem bolí, vždyť i já jsem, moje voly, poddaným. Často na má záda křivá dopadá, častěji než na vás, milá hovada, neb vás pantáta má v lásce a mně za mou tíhu práce vynadá. 30
VÍŠ?
Jen si vzpomeň, bylo tehdy dusno, pod mrakem, a komáři štípali jak vzteklí, když jsme spolu potaženi prachu povlakem, unaveni pomalu se vlekli strání dolů. Jak jsi náhle stavila své kroky pod jedlí a se na ni zadívala dlouze a pak tiše žadonila, by jsme usedli a v jakési sladkobolné touze vzhlédla’s výše. Ve spleť větví, v nichž se tiché steny houpaly, jak by vzkřiknuty sem v dobách dávných a své touhy, plné smutku odtud zpívaly, písně vášní, vznětů rozervaných v šelest pouhý. Pak jsi řekla: strom ten přečkal dlouhá staletí, neb z něj sténá hrůza zašlých věků, jeho kmeny,kmeny kolébaly ve svém obětí kdysi těla velkých našich reků, jejichž steny 31 jasně slyším. Pohleď na té větvi nad námi visel zcela jistě rebel prvý mocné šíje, který kdesi mezi skalami, když posvětil nadšení své krví, dávno hnije. Vím to jistě, neboť hlas ten nikdy neklame, jenom musíme mu rozuměti, když se nese tichem a buší nás ve skráně, jak by o pomstě chtěl vyprávěti v tmavém lese. Víš, jak potom zamyšleni šli jsme z lesa ven a jak počala jsi tiše lkáti a z tvých retů pobledlých se vydral tichý sten: kéž ty vzněty ještě zpět se vrátí zašlých světů. Jen si vzpomeň. Tehdy právě mocně zahřmělo a křivý blesk rozryl z nenadání černé mraky, jak se tobě tehdy zachtělo, jíti trhat mezi žírné lány vlčí máky. 32
REDAKTORU=PŘÍTELI.
Nepiš mi, hochu, vícekrát – dojde vždy u nás k scéně, při níž se vždycky musím smát své vlastní, dobré ženě. Vždycky, když píšeš: pošli zas, čtenáři čtou tě rádi, přijde má stará a můj vlas rukou mi něžně hladí. „Napiš jim něco, tatíčku.“tatíčku,“ a pusu hned mi hodí, „schyl v dlaň svou šedou hlavičku, v níž verše vždy se rodí.“ Namítám, že dnes nelze mi napsati ani slova – – však fakt ten starou nezmění a tak mě mučí znova. Zabručím trpce pod vousy: „Z rukávů třást to nelze – když básník Můsu pokouší, tu báseň – vždycky selže. Však pokušitel, žena má, mě a též Můsu prosí tak dlouho, až mi požehná, že mohu napsat – cosi. 33 A potom, když ten výrobek uštvané duše zkouším – čtenáře svoje – oh ten vztek – za odpuštění prosím.
MŮJ KANTOR.
Tam kdesi v dáli v čáslavském kraji vesnička leží v údolí, tam jsem se zrodil a též jsem chodil do školy. A kantor starý skrz okuláry své duši svítit nechával, když v naše hlavy vědění dary rozdával. Z pod šedí vlasu tak mnohou krásu do duší našich nakapal a často láskou se nad „svou cháskou“ rozplakal. Stařeček milý nám přes tu chvíli vykládal boží dobrotu, v něj víru pevnou, tolik potřebnou k životu. Bez ní se stěží životem běží, bez ní prý člověk otupí a v hříchů zlobě jednou – však pozdě zaúpí. Stařečku milý, v tak mnohé chvíli na tvoje slova vzpomínám a v duchu bílou tvou hlavu milou objímám. 34 Neb tvoje rady jsem ve svém mládí v skutek se snažil uvésti, bych nemoh v žití též zablouditi na scestí. Však život těžký, v němž jsem vždy pěšky v kamení, v blátě utíkal, mě této víře, u velké míře odvykal. Neb když jsem marně spínal své dlanědlaně, o přízeň boha závodil, s bolestí v duši jsem tu illusi zahodil. A svého boha, k němuž má touha se denně nese do dálek, nehledám v taji odvěkých bájí, pohádek. Stařečku milý, v tak mnohé chvíli si na tvé rady vzpomínám, svým zjevem celým útrpně se jim usmívám.
NEVÍM.
V žití shonu nevím komu svěřil bych své city, by jsme spolu výš se vznesli, tam, kde hvězdy svítí. V žití běhu, v blátě, sněhu, člověk kvapně kráčí, a co krásného má v duši, touto cestou ztrácí. 35 A v té pouti cit se hroutí, kam jen člověk sáhne, avšak on se neptá na to, po čem duše prahne. Vždyť on v běhu sotva tělu skývu urvat stačí, a duše, ta ať se světem stále lačná vláčí. A člověk se strachem třese, zda mu život stačí, k obsloužení svého těla, nežli v hrob se skácí. Však aby se vznesl výševýše, málo kdo dnes toužítouží, a tak duše ve tmách věčných zakrslá se plouží. Její zpěvy rvou ti cévy, slzu z oka tlačí, takže mnohdy jako děcko člověk vzlyká v pláči. V žití shonu nevím komu říci tíž svých bolů, nevím koho za ruku vzít a říc’: Pojďme spolu, spějme dále přes vše malé, nežli skončí žití, pojďme tiše v dálné výše, tam, kde hvězdy svítí. 36
KYTIČKA KOPŘIV.
PAEDAGOG.
Je duše dětská vnímavá, v ní květy krásné pučí, však trpělivost přestává, když žák se špatně učí. Tu chopím se vždy rákosky a nebo liniálu a roztřískal bych na kousky tu tvrdou jeho hlavu.
KATOLICKÝ ŽURNALISTA.
Namáčí péro do špíny a píše, píše noviny pro zbožné věřící a pravdu na lež překládá a každému hned vynadá, kdo světlo milujemiluje, a při tom s klidem na líci se zbožně křižuje.
LÁSKA K BLIŽNÍMU.
Za čin dobrý u boha odměna sladká –. Zbožný otec a ještě zbožnější matka a dceruška jejich u faráře sloužila –, během času stloustla, pak se opět zoužila. Pak zmizeli všichni. – A jak fama říká, chovají dnes – maličkého faráříka. 37
ČERNÁ MORÁLKA.
Je v té kněžské morálce tak mnoho krásy. Církevníci oltáře si staví ze zlata, a v klášteřích vaří špínu pro chuďasy, kterou nežrala by ani – farská prasata.
ARISTOKRATÉ.
V nich má stát i církev oporu a záštitu, neboť v jejich žilách koluje krev band... (Rým se nezdařil.)
CUDNÝ.
Jde páter zamyšlen ulicí dlouhou a jaksi teskně se kol sebe dívá, a schvácen jakousi neznámou touhou, zdlouha a – hlasitě zívá. Však náhle zůstal stát. – Zahrádka malá – rozboř se, světe, a nestoudnost pukni – uprostřed nahatá socha tam stála, třímajíc v ruce svou sukni. A páter rozkácen na ni se dívá – – však náhle divná jím otřásla síla, že v duši palčivá mu žádost zpívá; kdyby tak byla, potvůrka, živá!
EULENBURGŠTINA.
V říši bázně boží, dobrých mravů, na prapor si píší novou slávu, na kterou je Vilém hrdý před světem; však poddaní jeho velké říše říkají, že sláva ta se píše nejkrásněji – na hřbet koštětem. 38
UPOKOJ SE!
Tatíčku v Římě, my dobře víme, co spánek z očí tvých odhání a co tvou duši drásá a kruší, co vrásky stele ti na skráni. Že svět se točí, proto z tvých ovcí tak mnohou vír světa zaskočilzaskočil, a proto buší přání v tvé duši: kdyby se raději netočil. A velká slova Koperníkova, jimiž svět uvedl do chodu, mnohé tvé snahy, tatíčku drahý, přivedla na vždycky do hrobu. Utři si oči, neb svět se točí a bude se točit na věky, přestaň si přáti, by zůstal státi, neb cíl ten je příliš daleký. Tvůj pláč neb hrozby, kletby ni hrozby moderní koloběh nezničí – marné tvé snahy, tatíčku drahý, zpět přivést středověk – Kostnici.
NÁŠ SLÁDEK.
Před lety byl náš pan sládek jako žížala, a dnes má břich jak sud, záda jako necky, a oči se v sádle topí, jak dvě tečky, mezi nimi nosánek se modrá jako fiala. A pod bradou houpají se mu dva laloky, když jde po ulici, valí se jak bečka, avšak pivo, které vaří, je jak břečka, takže lidé se zálibou říkají mu patoky. Ač na jeho „pivo“ nelze ani šváby chytati, neb ti, mršky, se mu na sto honů vyhnou, on přec každý rok, což věcí je tak divnou, čtyřikrát si nechá přešívat knoflíky u katí. 39
HUMANITA.
Humanita? Ta dnes jezdí na psu, o té není radno ani psát –, dnes má každý rád jen svoji kapsu, před ní zůstane mu cit vždy stát.
Z KÁZÁNÍ FARÁŘE.
Nemyslete sobě, rodičové milí, že mnoho moudrosti dětem prospívá, vždyť vy do školy jste vůbec nechodili a ať se dnes někdo na vás podívá. V bázni boží vyrostli jste nezkaženi, zbožností jsouc pravou zcela prodchnuti, služebníkům božím oddaní a věrní a matičce církvi zcela po chuti. Proto méně školy, neb tam děti zlení a duše jich k nectnostem se posílí, a pak ani vám to k dobru není, neboť chytré děti by vás – šidily. No – a pámbu málo na to ptá se, jak mnoho se vaše děti učily, jen když věrny církvi ku své spáse kráčí, třeba vše ostatní ztratily. A že vědění nadýmá k pýše a z života radost často pokálí – dbejte, by dítky jak narodí se, takovými až do smrti zůstaly. 40
EPIGRAMY.
VLÁDNÍ.
Toť první čin naší nové vlády: bajonety veteránům dát, ti teď budou hrdě zdvihat brady, třeba děti jejich měly hlad.
DŘÍVE A NYNÍ.
Předkové naši postrachem byli celému širému světu, ve krásném nadšení, vznětu hrdinné činy vedly je k cíli. Potomci jejich však ze vší síly pro svůj žlab vždycky se bili, do zvadlých a suchých retů líbali vídeňskou tetu.
???
Nesměj se, raděj zalkej, když tě kdos chválí, a ruku tiskne ti v nadšení, – vzpomeň si, jak lid kdys volal: zdráv buď náš králi, by potom házel naň kameny. A nelkej, raději se usměj, když ti kdos klne a hanu na tebe nahází, jsi-li si vědom, že konáš plně, co srdce šlechetných oblaží. 41
K SVOLÁNÍ ČESKÉHO SNĚMU.
Aby jim dal pámbu požehnání k „tomu sněmování“sněmování“, společně se půjdou pomodlit – – – – – – – – – – – nu – že není pánům „s hůry dáno“, to ví již tak dávno český lid. „NÁR. LISTŮM“. Je to peklo horoucí; nevíme, jak máme psát, každý jinak poroučí, nejlépe to všecko potlouci, jeden táhne čehy... druhý hat.
VÝSTRAHA!
Ryku, ryku, Masaryku, nechytej se agrárníků, nezdvihej je do sedla, neb kobyla jejich kopá a špinavá jejich bota lid vždy drtit dovedla.
KOZINA – PRÁŠEK.
V dějinách českých napsáno stojí, Kozinu že páni oběsili, sedláky české že bouřil k boji. Avšak teď hladem když lid náš kvílí, změnila se pánů láska, sedláka našeho Práška ministerským frakem ověsili. 42
OBSTRUKCE NA ČESKÉM SNĚMU.
Pracují tam páni pilně, svět se tomu diví – ze zásuvek stolu dělaj’ na palivo dříví. Na hlavy si hází akta, knihy, kalamáře a inkoustem, místo psaní, černějí si tváře. Nadávají jedni druhým, až se třesou stěny – právě tak vesnická chasa slaví posvícení. Zuří, křičí, vyplácejí se podivnou mincí, tak že člověk maně myslí, že je ve zvěřinci. To duch svatý na ně jistě sestoup’ v tuto chvíli, že se k němu před svou „prací“ zbožně pomodlili.
43
PRÁŠKOVINA.
Co pak je to, o pět tisíc vojáků dát vládě víc, to nestojí věru za to, stáhnout k hněvu svoji líc. To přijde na jeden okres jich „akorád“ půl páta, tak vykládal excellence náš ministr – pantáta. Pro takový malý capart oposici nedělám, a nepůjdu skrz to z vlády domů, ke svým kobylám. Jsme to s naší vlasteneckou politikou na hnoji, když pět tisíc našich hochů za ozvání nestojí. A když máme excellence, jež vše takto rozřeší – než pět tisíc našich hochů, jest jim křeslo milejší. Kteří nad frak ministerský nic lepšího neznají, za něj sebe i svůj národ třeba čertu prodají. 44 Ozývá se práškovina od Vltavy k Dunaji, co dokáže náš ministr, páni teprv poznají. Prozatím se jenom smějí excellenci „Akorád“, a víc takových si přejí, by se mohli více smát. Rozlévá se práškovina a zavání po vlasti vzdor tomu, že vláda chytla pana Práška do pasti. On se směje a jen kývá „tvrdou českou palicí“ – – voličové, připravte si: rákosku a lavici.
ZA LOBKOWICZEM.
Jen běž, starý! Však tě není škoda, patříš dávno do starého nářadí – a nechť černé svědomí tě hlodá jako červ, když do stromu se nasadí. Neboť patříš mezi byrokraty, které v přízeň lidu nelze skloniti, byť by tento tah’ je na oprati – kdežto černí utáhnou je na niti. 45
KYTIČKA KOPŘIV.
MILOSTIVÉ.
Malé psíky svými dětmi zvete, chováte je, něžně celujete, však já nemám vám to za zlé, vzácná paní, vždyť to již tak bývá na tom světě, že se matka ku svým dítkám s láskou sklání. Připomět jen vám chci, velectěná, když tak hluboko se sníží žena, že se malým psíkům staví jako matka, ta že ženou více slouti nemá. A já bez okolků řeknu vám to zkrátka, že psí máť se zove vždycky fena.
VYHLÁŠKA.
Obecenstvu v Mladé Boleslavi ve známost se slušně uvádí, aby šetřilo si svého zdraví a nelilo špínu na ulice, neb již tak dost tuberkule dáví naše plíce. A kdo nechtěl by dbát hygieny, bude vsazen ihned do vězení. Poznámka z obecenstva:
Hleďme, mají strach o naše plíce, aby nežraly je zrádné bacily, co však jsme jich s choboteckou vypili, na to páni nemyslí as více. A dost možná, že nám řeknou za chvíli: hlupáci, vždyť je to šaratice. 46
BRATŘI Z JATEK.
Co to straší v rodné vlasti naší? Jaký huronský to řev? To „bojovníci boží“ jdou s řeznickými noži, jako černé Zulukafrů plémě prolévati lidskou krev.
BURŽOA.
Spokojeně, bez všech vznětů, bez nadšení hledí v svět, v ohýbání svého hřbetu zří stavovskou etiketu. A co vše ku předu letí, on dle svojí etikety jako rak se škrábe zpět.
VLASTENEČTÍ POSLANCI DOMA.
Až přijedem do Vídně, my jim to tam povíme, že jim bude v uších znít, ať si vláda také zvyká, jak se dělá politika pro národa blahobyt.
VLASTENEČTÍ POSLANCI VE VÍDNI.
Vždyť my víme, excellenci, že jsou vždycky prví Němci, mějte však též s námi cit a pusťte nás ke korytu, bysme aspoň v blahobytu mohli my za národ žít.
47
HLAD.
Mlč, chuďase, nenaříkej, že nemáš co do úst dát, že ti v břiše cosi kručí při práci i když jdeš spát. Musíš si zvykat jíst jednou denně, pak potraviny ať stoupnou v ceně, buď jenom zticha, toť hloupá pýcha pít piva džbány, jak velcí páni, své tělo posti, jsi tlustý dosti, střídmost vždy prospívá. Nemysli si, že jest nutno samým chlebem břicho cpát, to je luxus, který škodí, nelze jej dost pokárat. Musíš si zvykat jíst z brambor slupky, závidět nesmíš pánům jich pupky, toť přece chasa z jiného masa, ty nesmíš chtíti, jak oni žíti, tuž se jen v boji, tiš žádost svoji, jenž duši prochvívá. A žaludek tvůj když bude vrčet jak pes u boudy, nelekej se, hochu, pranic této malé nehody! Utáhni řemen kol svého břicha, zastrašíš jej tak, že bude zticha, a kdyby znovu hlásil se k „slovu“, buď dbalý kázně a zakroč rázně, zákony na to jsou. 48 Proto dejte, hoši, pozor, mocnosti jsou nad námi, máte-li hlad, nereptejte, a když – tak kdes v ústraní. Musíte uznat bez všeho lání, že dobrý občan čelo své sklání a trpí tiše, třeba mu v břiše rebelant klatý klid rušil svatý. Jen trochu zvyku, zkoušej se v cviku mít duši pokojnou.
VÝZVA.
Bývalo u nás lépe kdys – dnes však již není, postavte trochu blázinců v té naší nešťastné zemi. Zavřete do nich křiklouny, národní rváče, a tím se jistě vykoná řádný kus národní práce. Dejte tam nejdřív Klofáče a potom Fresla, za nimi druhé, tak jak se vybraná cháska ta sešla. By se nedali do pláče, dejte jim hračky, Lisýmu porci koláče, všem ale – pořádné klacky. Až je zas mumraj zachvátí rvavý a řvavý, aby si mohli roztlouci zmatené, bláznivé hlavy. 49 Až národ potom uvidí, co v hlavách měli, pozná, že proto zuřili, aniž by znali, co chtěli. A pak se jistě rozvaha národu vrátí a obnos za blázince s velikou radostí splatí.
VLASTENECKÝ RECEPT.
Povídal pan doktor Š...... (vlastenec na líc i na ruby), nejlepším lékem je heřmánek, ten všechny bolesti zahubí. A zvláště menšinám prospěje zředěný ve sladkém odvaru, on těla vychrtlá zahřeje a duše naladí k rozmaru. Heřmánek z „národní“ kuchyně (pan doktor přivez’ ho na fůře), pomůže té české chudině k holubí přihlouplé nátuře. A pak ji možno vést na niti v osobních prospěchu zátiší – a proto, Čecháčku, radím ti, neboj se a s chutí přihni si. Heřmánek tak mnoho nestojí (dává však do rukou otěže)otěže), a proto pijte ho v pokoji – pan doktor zas nový přiveze. 50
KYTIČKA KOPŘIV.
DRAHOTA.
Vše je drahé: mouka, chléb i brambory, že se chuďas s těží jednou denně nají, avšak za krev jeho jako na vzdory (a v tom se velikost naší doby tají), páni ještě s křikem – pár haléřů dají.
KO – NEČ – NĚ.
Konečně dojdeš spasení, národe český, národe můj. Dosud ti sliby cpali jen pod kořen, teď však pan Klofáč zapřáhl mezky, nakládá hnůj, kterým prý musíš být celý obložen. – – – – – – – – – – – – Dříve jsi běžel, národe, pěšky, teď ale můžeš běžeti za vozem.
RADA „HLASU NÁRODA“.
Málo prospěje to dětem chudáků, aby osm roků chodily do školy, lépe prý za pytel shnilých zemáků sedlákům je dát, by pásly jejich voly. Vždyť se při nich také něco naučí, co jim v žití může dobře prospěti, ku příkladu: když vůl jednou zabučí, že se chystá život dáti – teleti. 51
ČTENÁŘI „NÁR. POLITIKY“.
Také dítky české vlasti naší, odchované vlasteneckým cumlíkem, den co den nemastnou jedí kaši, ale za to posypanou perníkem, a když občas stravu jim kdos pozmění, dostávají obyčejně bolení.
POLEMIKA S „RODNÝM KRAJEM“.
Náš Rodný Kraj – toť nezdělané lány. Zde sbírka ušlechtilých jeho zbraní: lhaní, štvaní, směšné povídání, a teď, prosím, suďte sami, zda možno zrní mlátit z prázdné slámy.
JSME DEMOKRATÉ.
Co Čech, to demokrat s tělem, duší deklamuje kde kdo dle starého zvyku, avšak šlechtický hnůj, jak se sluší, neumíme vyházeti z čeledníku. Jsme demokraté tělem, duší a nesnesem na svém těle pouta, okovy – a teď dáváme je v pospas Ferdinandovi.
AGRÁRNÍKŮM.
Teď naši lidé přijdou jistě o rozum, vždyť statistikou Pantz teď zvrátí jejich flance, teď hůř to půjde hájit krávy, voli, kance, a proto hrom má zabít Hoffmeistra a Pantze –. Tak uvažoval slavný rytíř Hohenblum. * Jsem agrárníkem tělem, duší – –. Čtu „Venkov“, „Cep“ a spílám socanům, mám jednu kozu, prase a dvě husy a pod postelí štěnice a rusy – – jen osla dosud nehostí můj dům, však díky bohu – sám mám dlouhé uši. 52
MLADOČECHŮM.
Tož nemůž’ u nás ani jinak býti – my potrpíme si na autority a smějeme se vlastním ideím a snům. Dnes jinak je než před patnácti lety –! Tehdy jsme čela hrdě vzhůru nesli, dnes opájíme se zvučnými hesly a při tom ohýbáme svoje hřbety a nechceme se po bok stavět „hulvátům“. Nám nemůže se dneska pranic státi, neboť jsme holoubci – nemáme žluče a smějeme se vlastním ideím a snům – neb není radno býti rebelanty, je lepší poníženě líbat ruce – – a proto může znovu přijít – hrabě Thun.
BÁBEL.
Z jazykových sporů bylo u nás vždy dost povyku, na konec však mánie z toho pomatení jazyků. A nyní když posadili zmatkům těmto korunu – mohou žádat první cenu z pomatení – rozumu.
???
Hamide, Hamide, krvavý muži, jak pak to dopadne s tou tvojí kůží? Celičký život jsi do srdcí sil, krvavou rukou svou bolest a hrůzy, aniž jsi si jednou uvědomil, že vše zpět dostaneš, co ti lid dluží. Hamide! Již nejsi postrachem davů. Za tolik zločinů – dáš jednu hlavu? 53
DEJ POZOR!
Knedlíky smíš doma vařit bez strachu a obtíže, však pivo ne, nebo četník odvede tě za mříže. A „financvach“ dostaví se pak do tvého podniku, bude hledat pivo v hrncích, v kastrolech i nočníku. A dle toho, co tam najde, potom daň ti vyměří – neboť nesmíš, co by jsi chtěl, uvařit si k večeři.
MORÁLKÁŘ.
Dneska ti káže morálku a líčí života taje, a zítra pije kořalku a při tom jedníka hraje. A někdy, když jej světobol zákeřný přepadne zrádně – káže a pije alkoholalkohol, až pod stůl unaven padne.
BOŽÍ POŽEHNÁNÍ.
Letos si zas naplnějí sedláci své portmony, obilíčka a bramborů prodají na vagony a ještě jim zbyde dosti, aby mohli dle libosti vykrmit si krávy, vepře, slepice a kapouny. Vždyť i u nás na děkanství krmějí tři bagouny –. (Ale brambory jim nedávají.) 54
ČERNÁ HAVĚŤ.
Kulichové, netopýři, sovy nejraději v tmavých nocích loví, kdy ve tmě zem splývá s oblaky, tu jich skřeky pokojný lid ruší, když do dveří, oken mocně buší svými hladovými zobáky. Černá havěť – každý se jí štítí, kdo pro pravdu v srdci chová cit, neboť ona do svých černých sítí lidstva kulturu chce polapit.
§ 19.
Na základě paragrafu a tak dále a tak dál vzkazuji Vám, redaktore, že jste ondy pravdu psal a že byste též moh’ vědět, že se pravda nesmí psát, nechcem-li, by v rozvaliny sřítil se náš slavný stát. Neboť pravda pro lid není, jemu stačí dogmata, jež v zákon uvedla mnohá hlava můdrá, copatá. A jelikož u nás copy ještě z mody nevyšly, proto ten, kdo pravdu píše, páše velké nesmysly. A konečně – nač mám vésti s vámi dlouhou rozpravu? Na základě paragrafu otiskněte opravu.
MOMENTKA.
Farář z procházky se vrací právě, kol dělníka, jenž jest zaměstnán naléváním hnojné vody čpavé, a že vlídností svou kol je znám, praví: Pomáhej vám nebes pán! A dělník, co ruku k nosu tlačí, dí: Vy dal byste mu pěknou práci, já ji od rána již proklínám – – – – – – – – – – – pojďte, velebníčku, pomoc’ sám. 55
PELE=MELE.
Teď zase porostou kopřivy – vyjdu si časem na ně, jak již mi velí můj los – co na tom, že si snad popálím dlaně, já za to jinému spálím zas nos. * Jsi-li chudým na duchu, mysli víc a šetři slovy, ať aspoň za pastuchu dostaneš se k sedlákovi. A tak splatíš osudu také povinný svůj učet – nežli plodit ostudu, zajisté je lepší bučet. * Že má osel též své ctnosti, zajisté sám netuší – proto, chceš-li ho potrestat, netahej ho za uši. * Zeptej se našeho starého Reka, proč nikdy nemluví a proč jen štěká? * Je člověk věčná pohádka – prý obraz stvořitele – však přec jen zříš v něm kousek hovádka a někdy také – celé.
DEBATÉR.
Moudrostí svou se rád pochlubí, v debatě každého ukřičí – – jazyk si vypůjčil od čuby, mozeček má ale – slepičí. 56
NA FAŘE V DEN 1. KVĚTNA.
Kuchařka Katy přišla se ptáti co bude pan farář k obědu chtít – a farář na to: dneska, mé zlato, (a při tom objal Kačku) těm rudým na vzdory, chci mít jen brambory na loupačku.
DO LŮNA.
Socani! Vraťte se do lůna národa a buďte účastni té jeho slávy – jestli ho některý vlastenec neprodá, pak jistě všichni ho i s vámi stráví.
TRAMPOTY KAPITALISTY.
Na zlatém teleti sedí a hlídá hromady zlata, jež tatík mu dal, obědvá dvakrát a čtyřikrát snídá a při tom šeptá si: co je to bída? Rád by ji znal. Na zlatém teleti sedí a stříhá Kupony, které má ze srdce rád – a v ústech se slina hořká mu sbíhá, neboť by rád věděl, jak chuďas líhá a proč má hlad.
OTÁZKA.
Spravedlivý na sto hříchů denně spáchá. Člověk těžko tuší, kolik jich má obyčejný farář v duši – – – – – – – – – – – – Stačila by na ně Noemova archa? 57
FARÁŘ CVEJN.
Malá víska – jmenuje se Plasy, a tam pan Cvejn demokratům láme vazy a o kazatelnu jimi vztekle mlátí a do pekel horoucích je potom hází –. Mám strach, že se jednou z kazatelny zvrátí, unaven jsa tou nevděčnou prací, a svůj posvěcený vaz si srazí. – – – – – – – – – – – – Kéž mu pámbu milostiv být ráčí.
PANSKÉ PRÁDLO. (Z Kocourkovské radnice.)
Perou „prádlo“ u nás na radnici naši pantatíci. A mnohý z vás bude se snad ptát: což paničky neumějí prát? – – A tu třeba říci: Právě proto – že kdys také „praly“, „ždímaly“ a „škrobily“ a „piglovaly“, proto teď se pantatíci na radnici – budou rvát.
NÁBOŽENSKÉ ROZJÍMÁNÍ.
Je v tom milost boží aneb to čpí zradou, když se stále množí zbožní monsignoři, kteří kradou?
SOKOLÍKU,
zanech křiku, že chceš volnost, svobodu, každý by spíš věřil tobě, kdybys řek’, že rád bys obé přived do hrobu. 58
SKROMNOST.
Buď jen trochu tiše, pámbu z nebes výše tvoje stesky slyší a jak skromnost žádá, přihrb svoje záda a čekej: vždyť na tě z vůle jeho svaté přijde také řada.
MASARYK A DRTINA, t. č. zrádci národa.
Je země česká rájem na pohled a lid v ní holubičí nátury – však zrádců u nás vyrábí se na fůry, a možná dost, že by je nikdo nespočet’. A není Čecha, jenž by nebyl zved’ na zrádce kámen hanby, prokletí – kdo z Čechů nebyl zrádcem nejmíň po třetí, by říci tobě jistě nedoved’ –. Však neopovažuj se, Čechu, říci, že nejsme národ mírný, holubičí.
KLOFÁČ NA CESTÁCH.
Národně dělnická subreta kvapem již, chuděrka, odkvétá, zbledla jí růžová, kyprá líčka a svadly vnady a že již v nebíčku nemá strýčka, marně ji hladí, marně ji pár kloučků laská a hýčká, a marně publikum vábí, které se k ní točí zády.
POZOR.
Zdviháš-li do výše bradu, jsi zralý k pádu. 59
XANTIPA.
Nejezdí sic na svém muži jako na koni, jak to Aristotelova žena dělala, neb jsou na to dneska velmi přísné zákony, kdyby žena tak nelidsky muže týrala. Za to však, když zuřivost ji schvátí, jako smyslu zbavena vším mlátí; béře nůžky, zouvák, co je při ruce, hrnce, mísy za ním vztekle hází a tak z domova jej vyprovází, když vše bez milosti o něj otluče. A mužíček, duše dobrá, hlavu nakloní, a z dosahu Xantipy rač uhání a je rád, že máme velmi přísné zákony, které brání ženě jeho, by jak na koni jako moderní Xantipa po něm jezdila. A spiat resignací, k přesvědčení dospívá, že je lépe utéci, když hrozí přesilapřesila, a přichází ku blahému poznání, že je nutno činit trochu pokánípokání, a proto své duše boly stápí do piva.
JISTÉMU „POETOVI“.
Malou vzpomínku ti píši v tento list: Když bandita svou dýku s pérem změní, měl by říci těm, jež „plody“ jeho budou jíst, že pouze malá dávka stačí k otrávení.
VESNA JDE.
Nastalo tání. To bude bláta, nežli jej slunko vysuší, to bude špíny, prostoto svatá, jež bude stříkat až za uši. Však bláto vyschne a přijde Vesna, která nás, prosté, zobjímá, roztají ledy i pouta těsná, jež dnes tak mnohý proklíná. 60
ODPUSŤTE MI!
Velebníčku! Já bych se rád dostal do nebe, abych také něco kloudnějšího zažil, proto bych tak nerad si vás poštval na sebe, byste mi to v poslední čas nepokazil. Onehdy jsem ale proved hloupost velikou a nevím, zda mně ji někdy odpustíte – chtěl jsem se vám vyhnout, šel jsem velkou oklikouoklikou, a přece jsem na vás přišel – v panském žitě. Tehdy se mne zmocnil nevýslovný strach, když jsem spatřil vaše posvěcené tělo na zemi se svíjet ve dvou osobách, až se mnoho žitných stonků pokácelo. Nevím, co jste to tam měli za práci, vím jen, že jste okem po mně divně hodil, nu a – to mi – zvláště u vás, postačí, abych nestrkal nos, kde nemám svůj podíl. Proto pádil jsem jak nesen vichřicí, až teprve doma ku svému zděšení vzpomněl jsem si, že jsem nesmek’ čepici a že zapomělzapomněl jsem vám dát pozdravení.
JEDNOU RANOU DVĚ MOUCHY.
Vařejí polévku v klášteře, aby lid nezemřel bídou – tlustý mnich ji staví za dvéře a čekáčeká, až chudí přijdou. On ví, že hladem se těžko mřemře, a tak by se mohlo státi, že lid se zviklá v své nevěře a v lůno církve se vrátí. Polévkou krotit vír odboje – – mnichovy rty smíchem hrají – a pak – má se to vlít do hnoje, nu – ať se chudáci nají – –. 61
JEDEN REDAKTOR.
Chválí si Špačka a lehtá Zachara, za světce české časem je vyhlásí, na pranýř hanby však staví Machara, že chudým českým dělníkům přednáší.
SMRT.
Odešla ode mne zamlklá, tichá – jen slabě, stlumeně teď v dálce vzdychá. Rachotí čelistí a kostmi chřestí, zžíraná závistí hrozí mi pěstí. A kosou jak divá kol sebe mlátí – při tom se vysmívá, že se zas vrátí. A já se směji též té její zlobě. – – – – – – – Kopřivku – jestli chcešchceš – podávám tobě.
MODLITBA LUEGROVA.
Dej mi, pane bože, dobrý apetit, abych ještě, dokud budu žíti, moh’ vysoké školy pohltit a tak zničit tu bezbožnou chasu, aby církev páně v bujném kvasu až na veky věkův mohla žít. 62
NEZNABOH.
Nechodíš-li na poutě, staré báby smelou tě, řeknou: „Tam by přec jít moh’, zatracený neznaboh!“ Nesmekneš-li před knězem, řeknou: „Že ho nosí zem! Nectí ani starý zvyk, zpropadený pekelník!“ Nechodíš-li do chrámu, nadají ti pohanů, a dodatkem ještě zvíš, že jsi čertův tovaryš. Když nelíbáš obrázky, ruce farské kuchařky, nevšímáš si svatých soch, tak jsi také neznaboh. Vše možné i nemožné, najdou na tě pobožné, a souhrn toho pak zní: bude se péct na rožni! A až zemřeš, to se těš! V koutku místo dostaneš, posluha tě odveze, neb jsi zemřel bez kněze. Až tam budeš tiše spát, ještě budou vzpomínat, a často tě podrbou, že jsi měl spát pod vrbou. ...vrbou...
RADA.
Máš-li tajemstvítajemství, pak před každým jej pilně střežstřež, nepovídej – a nemusíš říkat: nepověz. 63
ČESKÝM VLASTENECKÝM POSLANCŮM.
Vlezte do té houpačky, jak si vláda přeje, zahoďte své řehtačky a dejte jijí vojáčky neb, ach – zle je, zle je! Nezraďte svou taktiku: co chce vše jijí dáti, pak beze všech cavyků spusťte svoji muziku – bude-li si přáti... Houpá se to s Bienerthem, sedněte si k němu – – my počkáme s koštětem, až spadnete, vymetem vás i s ním za scénu.
KLERIKÁLNÍ UKOLÉBAVKA.
Hajej, duše, hajej, spinkej v našem objetí, nerevoltuj, nepřemýšlej a tak nebe sobě získej místo prokletí. Hou, hou, houpinky, houpy, kéž tma do duše vstoupí a kéž vám, děti milé, hloupost usedne v týle. Hajej, tělo, v našem klíně spinkej věčný sen, a my se již přičiníme, aby strastí tvojích břímě rostlo každý den. Hou, hou, houpinky houpy, kéž je všechen lid hloupý a kéž černou lží tráven, jest náš na věky amen. 64
PO DOBROČINNÉM BAZARU.
Zapněte si, milostivá, háčky u své šněrovačky, aby nepuklo vám srdce citlivé – neboť budou právě chudé žačky odbývat před vámi velké defilé.
BÁSNÍK KVĚTOSLAV KVĚTENSKÝ.
Jeho verše slečinky tak rády čtou a kritikové sekají mu poklony a mistrem Parnasu jej hrdě zvou, však mně vždycky silou, sladkou vůní svou připomínají Maršnerovy bombony.
ZE STAROBOLESLAVSKÉ POUTI.
Před stánkem matiček stanula žena venkovská, sestárlá, hubených lící, s otázkou: Jaká je sošek těch cena? A kramář otylý chraplavým tónem jakost jich stařeně horlivě líčí s poznámkou: Vyberte, vždyť my se shodnem. A žena prohlíží matičky s láskou, něžně je do rukou třesoucích béře, a pak dí: Zde máte též jednu prasklou! Rozbitá? kramář dí. Dáme ji stranou; stane se, že jedna na druhou vleze, když v bedně samy jsou přikryty slamou. Však z těchto můžete si jednu vzíti, neb ty zde – stojí šest krejcarů jedna –. Za pět? To, má zlatá, nemůže býti! Co stojí tahle ta? Stařenka šeptá –. Ta zas kus prstíčku u ruky nemá –. – – – – – – – – – – – – Taky šest – to máte jednoho čerta! 65
INDIFERENTNÍ.
Budiž požehnaná hloupost přesvatá –. Dokud prý je hlava jeho chlupatá, nedopadá to s ním ještě nejhůře; a kdyby snad páni sobě vzpomněli a chlupatou hlavu jeho odřeli, ani v tom jim zabránit prý nemůže.
MNOHÝ POTENTÁT.
Z vůle boží na královském trůně sedí a z něj k „národům svým“ zvedá svého hlasu, a jednou prý trůn ten synek jeho zdědí, jak syn dědil kožich po otci za starých časů. Náhle však se počne trůn ten divně chvěti, ten trůn, na němž „z vůle boží“ klidně sedí. Jak to přijde, to jen sami bozi vědí, že pojednou z něho rychle dolů letí. Z vůle národů svých na něm sedět nechtěl, neboť vůle ta se zdála mu být malou, a ač vůli boží vždycky měl za stálou, přec jen z vůle lidu s trůnu dolů sletěl.
„OBRANA LIDU“OBRANA LIDU“.
Ach – ta „počestná“ Obrana, jež zkvétá v rukou Johana, s ní příti se neb v souboj jíti, toť bitva předem prohraná. Zde člověk malým se zdá býti, a v úctě klobouk v rukou žmolí, když kolem sebe páchnout cítí smrad duchů z klofáčovské školy.
66
DROTAR.
Kráčí drotar po silnici, kudy vede cesta z Čech, zima jest mu a na líci chvěje se mu bolný vzdech. Mamka jeho poslala ho hledat chleba k bratrům svým, neb otčina jeho milá dušena je lidem zlým. Beťár mu rval sousto suché, duši černým v pospas dal, proto v cizinu šel dálnou k bratrům Čechům v šírou dál. Prodával jim myší pasti a drátoval krajáče, pojednou však vyhnali ho a on se dal do pláče. Neb upletli zákaz páni na podomní obchody, aby národ uchránili od bankrotu, nehody. A on nesmí své plecháče po Čechách víc prodávat, – vlastenecké dráteníky o výdělek okrádatokrádat. Neboť konkurenci jeho chudák národ nesnese – k drátování hrnců musí dnes mít každý koncese. 67
V OVČINCI.
Začátek tvůj byl slibný tak, však konce budou smutné, neboť se počal ošívat, mnohý tvůj sluha v kutně. Ač dřív se mu tak líbila, že žalmy o niní zpíval, teď víc a víc ho tísnila, že den ze dne se díval, když po ránu ji na se bral, když klekal k svému dílu, zda krejčí mu v ní udělal dost pohodlnou díru. Je díra malá nahoře a velikánská dole, však přece je v ní, potvoře, tak dusno jako v oule. A marné hrozby tatíka a jeho černých druhů, tak mnohý z ní dnes utíká, neb mu v ní nejde k duhu. Křik velký zavzněl ze stáda, to řvou nebeské kozy, že kuten je již hromada, na tři formanské vozy. Začátek tvůj byl slibný tak, však konec bude smutný, neb budou více utíkat a zahazovat kutny. 68
KYTIČKA KOPŘIV.
CHUDÝ POETA.
Ty máš své verše tak rád, můj milovaný básníku, však proč jsi ochoten je dát – za kousek knedlíku?
NAŠEMU PASTÝŘl.
Já miluji tě, nábožný náš pastýři, však bolná myšlenka mne trápí, věř mi: jak projdeš jednou nebeskými dveřmi, když dnes již postať tvá má objem za čtyři.
PIETA –?
Dřímej sladce, veliký náš Svatopluku, neboť památka tvá uctěna je dost –. Či to není krásný čin od pražských mameluků, když po dlouhých hádkách, debatách a hluku jménem tvým pokřtili jeden pražský most?
VYSLYŠENÁ PROSBA.
Pane bože, dej nám trochu vláhy, aby neměli jsme chleba drahý, sedlák jal se žadoniti; a bůh vyslyšel jej záhy a přidal mu k dešti – krupobití. 69
NÁRODNÍ DĚLNÍCI.
Rostou, rostou, my to víme, dravé šelmy žluté srsti, jako květy na pustině, jako krajíc chleba v hrsti.
TRAMPOTY KAPlTALISTY.
Vyssál od té doby mnoho dělníků, co se plán ten v hlavě jeho zlíh’, nežli ztučněl pořádně mu břich, že svým zjevem podobal se krmníku. Však teď zase velmi mnoho zkusí a má se svým břichem velké trampoty, neb tu přítěž nosit se mu hnusí, že se při tom vždycky řádně zapotí. A teď, když se ve svém sádle dusí, jest naladěn velmi často ku pláči, neb odliv jeho hledat musí a ten najít možno jenom – při práci.
HLOUPOST.
Viděl jsem hloupost nadutou ulicí pyšně se nésti, do výše s hlavou zdvihnutou, tak jako má husa v dešti. Kráčela pyšně, funěla, prstem se ťukala do čela. Kráčela hloupost ulicí a strachem celá se chvěla, zda jí kdo nečte na líci, že její postava celá, i když se tloukla do čela, že přec jen bučela, bučela. 70
VLASTENECKÝ POSLANEC DOMA:
Jsem dobrý, pravověrný Husita, má největší je v žití slast, se bíti za svou drahou vlast, za zem, jež krví předků do syta je rudě zbarvena a napita –.
A VE VÍDNI:
Je hlupákem, kdo špatně počítá – však dřív se musí hlavy zmást, tak mnohý hodit kolem žvást, a pak se flinta hodí do žita a jde se tam, kde kyne slast, to jest – – u vrchového koryta.
NAŠI MINISTŘI.
Pan Kaizl nám zdražil cukr a Fořt zase kolky – – a pan Prášek z celé duše miluje zas – volky.
OBRAT K LEPŠÍMU.
Ten se znázornit dá několika slovy, a nikdo snad proto nepovstane ke při, – dříve měli u nás slovo krávy, vepři a teď ho zas mají kulichové, sovy.
ZBOŽNÝ MNICHU!
Co to nosíš ve svém břichu, že tak chodíš kolébavě? Rozum, pravíš? – – – – To je k smíchu! Co máš tedy ve své hlavě? Dneska málo kdo se pochlubí, že má ve své hlavě otruby. 71
UZAVŘENÍ ŘÍŠSKÉ RADY.
Zbořili křikem Jericho, a teď se třesou radostí –, chuďase – chytni se za břicho, a zhubni třeba až na kosti. Jericho spadlo do bláta a trouby hřmí teď v zápětí –, chuďase – utáhni kaťata a přines pro vlast kus oběti. Vláda ti chtěla něco dát –, bez toho ale budeš živ – a když ne – smíříš se s tím též snad, máš umřít později, anebo dřív.
PROLETÁŘSKÁ RODINA.
Letos jsme si, jak se říká, v krku trochu zdvihli, moje žena mlátí cepem, a já vozím cihly. A jsme rádi, že nám pámbu dopřál tolik štěstí –, neboť ona hyne v prachu, já zas v blátě, dešti. A co se oba se svým štěstím denně opíjíme, naše dítko na ulici popelí se v hlíně. U večer, když sejdeme se k rodinnému krbu, ženu celé tělo bolí, mne zas píchá v hrbu. A tak štěstí celuje nás, o němž vždy jsme snili –, jen dej pámbu, abysme se z toho nezbláznili. 72
???
Jsem laik a vždy mne zajímá armáda, však ptát se – skromnost mně brání, co jsou ti vojenští páni, jež sprostým vojínům říkají hovada?
OSVĚTOVÉ HESLO.
Pracujme každý dle svých sil a podle schopnosti svojí, ať prácepráce, posvátný lidstva cíl, u svého stolu nás spojí.
HESLO POVALOVAČE.
To já mám jiný v žití cíl, ne hloupou morálku tvoji, – – – – – – – – co chuďas prací svou vydobyl, boháč ať propije, projí.
POMAZANÝ PÁNĚ.
Ovečky své stříhá, pase, zbožností svou daleko je znám, a na prvý pohled zdá se, že v něm zalíbení našel pán. Avšak to jest pouhé zdání, které pravdě průchod nezbrání, že ten pomazaný páně časem přepodivně zavání. Neboť často se mu stane (já sám mnohokrát jsem přišel naň), když ten pomazaný páně,páně z hospody šel řádně namazán. 73
RESERVISTA.
Zas chtějí páni větší daň z kořalky –, co ale, u čerta, budem píti, bysme se statečně mohli bíti, až půjdem jednou s Prušákem do války?
ATHEISTA.
Ten váš Brahma musí přec jen býti ubohý, když ho musí kde kdo před nevěrci chránit, censor, soudce, voják pomáhat mu na nohy. Proč on, silný (?), sám se nedovede bránit?
VĚŘÍCÍ.
Pane bože, proč za starých časů všelijaké zázraky jsi ďál, často nechal’s slyšet svého hlasu, že se každý tebe bál, poddaný i jeho král? A proč v této nevěrecké době, velký, silný Brahmo náš, neučiníš přítrž lidské zlobě, proč těm, kteří nechtí věřit tobě, ve sluch nezahřmí tvůj hlas? Či je ti to, pane bože, po chuti? Aneb stáří shroutilo tě as, že jsi na zázraky příliš mrzutý? (Poznámka pro censora. Řádky tyto netýkají se, jak zřejmo, Boha katolického – nýbrž Brahmy, boha Indů. Autor.)
PO SVATOJANSKÉ POUTI.
Tak jsem byla v Praze na pouti. Člověk moc tam vidí, však víc zkusí, a ač zkouška ta mne nermoutí, přec však lepší je si doma lehnouti, neboť, než jsem přišla – ukrad mi kdos husy. 74
VLASTENECKÁ STARÁ.
Až jednou k pomstě půjdem se zbraní, k níž v krátkém čase dojít musí, pak třeste se, vy zpupní Germáni, my pozveme si na vás Rusy!
VLASTENECKÁ NOVÁ.
Tak Rusko chce jít Srbům na pomocpomoc, k nám obrátilo se již zády – – no, když chce jítijíti, dobrou noc, my pozveme si na něj Šváby.
HOUPAČKY.
Houpají se trůny, jako vích se klátí, až se jednou zbortí, budeme se smáti. Houpají se křesla, Véno podepři je, ať ta česká sláva ještě déle žije.
PRADLENY.
Je jich deset. Perou panskou špínu z hedvábí a jemných muselínů, perou denně, z rána do noci, až jich svadlá těla umdlévají, že se jako stíny vrávorají, až pot z čel jim teče do očí. A když člověk se tak na ně dívá, utone v podivné myšlence: Což ta naše „vrchnost milostivá“ tolik černé špíny v sobě skrývá, že těm ženám nelze s ní být u konce? 75
HRST MYŠLENEK.
Matka – církev stojí na Petrově skále, a ta skála prý se nikdy nesřítí – a nechceš-li tomu slepě věřiti, nu, tak ocitneš se prostě v kriminále, a tam můžeš nerušeně rozjímat o solidní stavbě této hrdé skály, zda přetrvá věky – aneb se přec svalí, když ji musí censor tužkou podpírat. * Nelkej, můj milý, že bolest tě dusí, vždyť, kdyby nebylo bolesti, člověk by necítil touhu v své duši, třeba jen vzdychnouti – po štěstí. * Nechlub se, co všechno vykonáš, byť bys i na ruby zvrátil svět, pramalou zásluhu k dobru máš, když sebe jsi přeměnit nedoved’. * Málo věř a slova važ, když „přítel“ jimi hází, nebo jinak nepoznáš, co moudré a co frází. * Neříkej člověku: osle – a tak dál – vždyť osel je moudrý dosti, aby se dopustit toho varoval, co ty rád nazýváš cností. * Autorito, modlo mnohých lidí! Dnes ti lidstvo dovoluje ještě žít, neboť neví, že kdo povoz řídí, může zapřažené voly kdy chce bít. * 76 Vězí v tom náhoda, či hloupé rozmary, anebo dokonce nadutost smělá, že v každé vesnici je škola u fary, anebo u kostela? * Má tělo k zemi skloněné a sto mozolů ve své dlani, a přece volá zkroušeně: ručičku líbám, milostpaní! * Milostpaní! Ten váš pejsek je hezounké zvíře, ale jeho zvyky budou vašímvašim podobné – on se staví u každého rohu, u pilíře, a vy zase insertem se ptáte – po kojné.
BIBLICKÉ ESENCE.
I.
Když pámbu stvořil člověkačlověka, ten dobrým se mu zdál – však potom dílu svému se ten moudrý pámbu smál. A litoval, že stvořil jej, že vdechl duši do blátabláta, a proto jeho potomky pak utopil jak ko.... II.
Když Kain zabil AbelaAbela, bůh naň se rozhněval a zlořečiv mu, do krajů jej dálných odehnal. A Kain šel do země Nod na proti Edenu, tam poznal jednu dívčinu, jíž si vzal za ženu. Však kde se vzala žena ta – se mně snad budeš ptát? Což není pámbu mocný dost, by vše se mohlo stát? 77
NEUTRÁLNÍ.
Kde hloupost k nebi trčí, jen hlupák mlčí, jenž s ní se nedovede rvát, neb se jí smát, jen hlupák v kout se krčí, když hloupost vrčí do jeho vrat.
MORÁLKA.
Morálka pitomá – a přec jen dojemná: Modli se a pracuj a bůh ti požehná. Morálka dojemnádojemná, a přece pitomá, neb ten, kdo ji hlásá, nikdy ji nekoná. * Darvínovi nevěřte, křesťánkové milí, že údy tělocvikem a prací nám sílí. Pravý opak pravdou je: Všimněte si kněží a dle tloušťky poznáte, který více leží.
NÁRODNÍ DĚLNÍCI.
Oni stojí na svých vlastních nohou a vše rozdrtí, neb jest jich přesila – aneb: teče špína velkou strouhou a z ní pije na tři nohy chromá kobyla.
78
Z TROSEK ŽIVOTA.
Co krásných myšlenek utone v bahně životaživota, když člověk utíká za kusem chleba a při tom padá a klopýtá, vstává zas a dále běží, myšlenky rodí se, prchajíprchají, že jednu zachytíš stěží, a když ji zvěčnit chceš chvějící se svojí rukou, karabáč zasviští nad hlavou a ty štván surovou mukou,mukou utíkáš bolesti záplavou životem dále – dál za skývou chleba –. Co krásných myšlenek utone v studnici, a co jich ve stavbě zazdějí zedníci a co jich vyházím s cihlama na lešení. A oni šlapou je nohama a pak je pod cihly vtěsnají, s vápnem mé smíchají potěšení. A při tom smějí se a zdivo před nimi kynekyne, karabáč nad hlavou sviští a mně krev z rukou zas prýští, a duše hyne. 79
AUTOMAT.
Když tak slyším někdy hrát rozvrzaný automat, utíkám pryč s velkým chvatem, bojím se, že automatem mohl bych se také stát. Automate, přestaň hrát, přestaň nervy v těle rvát, zvuk tvůj rozbolaví dušiduši, a proto se mě vždy hnusí, že jej chrlí automat. V koutečku je zvyklý stát, za pěťák se umí smát poházen je prachem, blátem a vše snáší v klidu svatém – nu vždyť jest to automat. Když tak slyším někdy lkát rozladěný automat, třeba obalen byl v zlatě, vzdychnu: Oh, ty automate, nechtěl bych se tebou stát.
NÁBOŽENSKÉ ROZJÍMÁNÍ.
„Vejebný pane, Sjavíků Fjanta by sej jád taky za ministjanta,“ hlásil jsem jedenkrát našemu faráři – a farář vzal si šňupeček malý a řek: no, jeho každý jen chválí, za to ty nemoh bys jím býti, taškáři. 80 Že Frantík nad nás vyčníval mravně, zvolil ho farář posluhou páně a za dva dni k tomu měl zkoušky hotové – po čase kantor říkal však denně, – a to již také bouřilo ve mně – že jsou ministranti největší lumpové.
SBÍRKA POHLEDNIC.
MOJE RODIŠTĚ.
Vesnička malá pod černým lesem, v ní malé chaloupky obrostlé vřesem, v nich bydlí, trpí lid dobrý, milý a k němu mysl má častokrát pílí. A bázeň velká často mě děsí: že ještě dlouho tam porostou vřesy, že ještě dlouho dusiti budou ten dobrý a milý lid svoji nudou. Pod jehož černým, děsivým šerem rodí se a žije v zármutku sterém a v něm též zmírá s útěchou v duši: že to tak bylo vždy a býti musí –. Zda jednou slunko poznání vpluje do této černé, zamlklé sluje a zlíbá lid ten své lásky plesem, lid v malé vesničce pod černým lesem?
PRAHA.
Aha – – – Tak to je ta stověžatéstověžatá Praha se svou starou slávou, se svým názvem: máti českých měst, na níž cizinci se chodí dívat a jásavé: vivat sypou do zamžených její cest. 81 Zdali také cizinci ti vědí, zda znají ty bědy, její novodobé památky, které proti staré, zašlé slávě déle leží v hlavě jako báje krásné pohádky. Znají Černohorského a Groše v jejich vlastní póse, jako my je všichni známe dnes, znají ten cíl naší hrdé chlouby, znají pražské trouby a z jich písně všade vzešlý děs? Znají český sněm a Lobkovice, znají chromé lvíče, jemuž Michl packy přerazil – znají domácí i cizí vrahy této naší Prahy, kterých se již lid náš nabažil?
PROČ?
Neduživá, chudá žena, líce bledé jako stěna, tělo slabé, vysílené, vaří bryndu třikrát denně. Mlýnkem točí, hlavou kroutí, v duši se jijí cosi kroutí, co tam lidé s velkou pílí,pílí během času postavili. A žena ta chorá, bledá, nedoufá víc, aniž touží a slabou svou ruku zvedá a v neznámo kamsi hrozí. 82
MYŠLENKY.
Jak modré pomněnky u vody rostou, tak moje myšlenky chvějí se pomstou. Bušejí do čela a rvou mi skráně a já přec docela nemohu za ně. Mám s nimi trápení a časté půtky, neb vždy se nechce mi vtělit je v skutky. Přestaňte duši mou ubohou rváti, všechno se najednou nemůže státi. Je nutno čekati na vhodnou chvíli, až úsměv odplaty vrhne nás k cíli. Přestaňte mě těmi svými sny mučit – neboť již nelze mi za vás vždy ručit.
V ŠERU ZPOVĚDNICE.
Zpovědnice vetchá, rozvrzaná, u ní zpovídá se padlá panna z hříchů svých a panenka štká jen, pláče, proto s ní má mnoho práce zbožný mnich. 83 Hned ji mírně kárá a zas těší: člověk křehký jest a snadno zhřeší, klopýtne, avšak oplakává-li své činy, bůh mu odpuštění jeho viny poskytne. Přiznejte se proto, dcero milá, s kým jste se tak těžce prohřešila, kdo to byl, jemuž odevzdala jste své tělo a on za to hanby znak na čelo vaše vryl. Který chlípník bezbožný a drzý je příčinou těchto vašich slzí, rcete mi a já budu bohu žalovati a on štěstí, klid mu nesmí dáti na zemi. Nuže – tedy slyšte, sluho páně, kdo to byl, jenž trápení to na mě tehdy vznes – byl to člověk zbožný, cudný, vlídný, který tepá rád lid hříšný, bídný, – – byl to kněz.
ALBUM FOTOGRAFIÍ.
I.
Vlastimil Votápka z Couravé Lhoty před bohem velikým vlastencem byl, a při tom šil velmi mizerné boty, však dobře karty hrál a dobře pil. 84 A ženu svoji bil svou hrubou pěstí a děti své týral každičký den – však národ miloval a chtěl jej vésti a jeho chtěl býti spasitelem. Na schůzích citoval veliké duchy, hesly a frázemi házíval kol, však národ nevděčný, skoupý a hluchý nedal se jím vést a dál nes’ svůj bol. A on jej miloval přec tolik vřele, říkal, že všechno by za něj chtěl dát, svoji čest, život svůj i jmění celé, ženy své slzy a dítek svých hlad. Ženu svou bezcitně trýznil a týral, dětem svým neuměl vydělat chléb, však národ, který prý hynul a zmíral, byl by tak rád k štěstí a blahu ved. A čím víc vlastenčil, tím míň šil boty, dětem svým nedal chléb, sám mnoho pil Vlastimil Votápka z Couravé Lhoty a národ jej přece nepochopil. II.
Jeho barva červená a bílá, Táboritů píseň na rtech se mu chví, nekupujte kávu od Prschibila, a za kloboukem nosí ocas lví. Dravý kapitál chce oddat s prací, kladivo, klas na prsou mu tvoří kříž, o měšťáckou žebrá koncentraci a stávkokaze dělal šestkrát již. 85
VE CHVÍLI KLIDU.
Jest věčným lásky zákonem vzpomínat a vzdychat zároveňzároveň, a jak ani nelze jinak být – při tom též slzu uronit. A když tak slza na tváři ve svitu slunéčka zazáří – k uchu ti otázka zašumí: kdo pak té slze dnes rozumí? Když se v nich člověk netopí, těžko jich původ kdos pochopípochopí, a kdyby stanul až nad nimi – řekne: to jsou slzy od zimy. Spíše se leckdo usměje a řekne ti, že hloupé je, že to již dnes nemá významuvýznamu, a nebo: že žiješ ve klamu. A když tak hledíš kol sebe, co zloba lidstva dnes dovede, máš chuť již za pravdu také dát: že nelze dnes více milovat. A proto často v ústraní myšlenka bije ti do skrání: není to skutečnost, byl to sen, a proto – raději zapomeň –.
BUĎTE POŽEHNÁNY ČESKÉ LÁNY.
V pšeničném poli vlní se klasy, šeptají si píseň o štěstí, a sedlák s holí v čele své chasy jde ortel nad nimi vynésti. 86 Stanuli ženci. Brousejí kosy a s chutí plijí si do dlaní, sekají pšenci, nazí a bosi a slunko jim praží do skrání. Padají klasy, padají k zemi a pějí si píseň o štěstí –, umlkly hlasy – znějí jen steny, pot stéká po rukou do pěstí. Slunéčko praží a vzduch se chvěje, horko je k zalknutí kol a kol, a chasa sváží – sedlák se směje, že mu zas přibude do stodol. Oddechy z hrudí mocné se chvějí a steny kvílejí po poli –, ještě že chudí sténati smějí, že sedlák nesáhne po holi? Sedlák je pánempánem, a proto chasa sama se musí dřít na poli, on přece s chámem, z jiného masa, může si dovolit cokoli. Sežali pšenku – každý se třese –, jazyky lepí se na dásně – a sedlák sklenku vody jim nese a žádný z nich ani nežasne. Již táhnou domů a sedlák kleje, aby šli rychleji, huláká –. Co po tom komu? Vždyť on ví, že je to pouze vesnická čeládka.
VELECTĚNÉ.
Vidím, jak se hněvem chvějí vaše rtíky, když tak někdy prohlížíte moje kopřivy, a vím, že si odlehčíte: „Bohudíky, jest jich málo, jež nedbají estetiky, jako tento ošklivý!“ 87 Přiznám se! Já nemiluji estetiku – naopak – ta z celé duše se mi protiví, tam, kde člověk cítí ve svých prsou dýku, nelze přece ruce líbat vražedníku – ne – to se mně protiví! Nelze hledat hedváb na zakrytí hříchů, ani nelze lotrům házet rabské poklony, nelze ctností zváti nadutost a pýchu – zde jen může člověk v sarkastickém smíchu práskat lživé patrony. Fariseům masky s obličejů rváti, z naškrobených hlupců vyráběti hastroše, „nedotknutelné“ tak někdy polehtati a občas jim malý vínek z kopřiv dáti, na stůl, plný rozkoše. Toť můj osud, jenž mne halí v roušku bolu – avšak vy jste všichni vinni tímto osudem, neboť když jste stáli štěstí na vrcholu, mně jste žluč do prsou lili – proto spolu nikdy dobře nebudem. A vy, velectěná, máte v tom též podíl, že jsem neestetik bezohledný, ošklivý, proto nechtějte, bych hymny pět’ vám chodil, ale zdvihněte, co k nohoum jsem vám hodil – totiž – moje kopřivy. Jsou to sice málo oblíbené květy (váš nosíček k nim přičichnout jistě otálí), mně však nemusíte proto záviděti, že je mám rád,rád jako svoje vlastní děti a že mne již nepálí... 88
ML. BOLESLAV VE DNE.
Věc trochu obvyklá a snad i fádní. Šel tulák Železnou ulicí na Nové město, takový tulák orvaný, tupý, jakých dnes tisíce světem se plouží, a za ním vlekl se zvolna pan radní, takový radní, jenž těžko supí a jemuž mozeček v sádle se ouží. Za nimi policajt. – Buď pámbu s námi –, anebo s tebou snad, tuláku, popožeň tělo své, hlupáku, nebo se za tebou uzavrou brány tmavého lapáku. V Železné ulici koníček stává před krámem jednoho uzenáře, a jeho dceruška chleba mu dává a štěstím chvějí se její tváře –; jak by ne – vždyť koníček papá a papá a ruce vděčně jí líže, to dobré zvíře, a tulák zatím k nim chvátá a chvátá blíže a blíže. A chtěl by jednu tu měkounkou skývu –, poznáš to, jak se mu třpytějí oči, však děvče nezří jej – a není divu, vždyť koník stále k ní hlavu jen točí – a pak ti tuláci, chodí jich stáda po městě ve dne i v noci, a ona je nemá zcela nic ráda, pro jejich pichlavé oči a vleklou chůzi – má strach z té „luzy“. 89 Zastavil se tulák – chtivě se dívá – –, pan radní na rohu pod vousy zívá a bříško chví se mu pod drahou vestou – a strážník v tuláka zabod své hledy a již mu jako sup za týlem sedí a řve: „Proč netáhnou dál svojí cestou?“ – Historka byla by snad zcela fádní a člověk řekl by: ať k čertu běží, ale že smál se jí dobrý náš radní, proto snad kus „kouzla“ přec jen v ní leží.
VZBUĎ SE!
V hlubokém spánku vidím tě dlouhý čas spát. Mrtvolná bledost kryje tvé líce, spánkem ti zšedla kdys bujná kštice, zavřené oči, studené ruce – kéž jest v mé moci život ti dát, když ještě srdce ti tluče –. V hlubokém spánku vidím tě snít dlouhý sen. Srdce mě bolí, hledím-li na tě, rád bych ti řekl, co jest mi svaté, rád bych ti v srdce víru svou vložil, když ještě tluče, ač slabě jen, a vše, co prosnil jsem, prožil. 90 V hlubokém spánku vidím tě odpočívat. Rád bych tě vzbudil a vyrval hnití, rád bych tě vrátil novému žití, ty však spíš tiše v prohnilém loži, z nějž bolest dýše. Oh, což tě snad ku spánku zakleli bozi? V hlubokém spánku našel jsi lhostejný klid. Nevíš, proč žiješ, proč jsi se zrodil, klneš snad tomu, který tě zplodilzplodil, a sám v své zlobě otroky plodíš, kteří zas tobě, až budeš hnít, klnouti budou na hrobě. Neusni proto na věky. Ještě jest čas učit se žíti, milovat, toužit, za své se bíti a dobru sloužit. Chtěj též svůj podíl, nezmírej dříve, neb jsi se zrodil k poznání krás a světské morálky lživé. 91
DĚSY PROSTITUCE.
I.
ÚTRŽEK DOPISU.
.....a já vložila jsem svoje štěstí do tvých zmozolených, tvrdých pěstí, neb jsem věřila, že láskou tvojí stále lačné srdce mé se zhojí, že tvá bytost, plná síly, života, v náruč zapomnění mne pak připoutá a mou prudce vroucí krev že ztiší, a než dopiji tu lásky číši, nežli vypiji krev tvého těla, že se uspokojím, plně, zcela a pak co vyžilá, svadlá stařena, k zemi schýlím hlavu, svadlá ramena a čekati budu vykoupení. Odpust mi! V mé moci, věř, to není, dostát slovu, které jsem ti dala. Těžko jest se nasytiti z mála, které, ubohý, jsi pro mně lačnou, měl, a mně více dát jsi nemoh’, byť by’s chtěl. Já odcházím navždy z tvého domu, jsouc ochotna sloužit leda’skomu a tak najít ztracené své štěstí, pro nějž ochotna jsem vždycky nésti vše, co osud prostituce přináší. Čekám v klidu, až se k činu přihlásí. Nelekám se bídy, ani strasti, počestnost, toť hloupé jsou mi žvasty, dutá fráze, která hezky zvoní, normální když člověk k ní se skloní, avšak pro mně, štvanou oběť zadostižádosti, trýzní byla vždy, ne štěstím, radostí. 92 Nuže – měj se dobře ve svém žítí a možno-li tobě odpustiti, odpust mi a neklň, prosím snažně, věř, že srdce mé nebylo prázdné a že toto není dílem nevděku. Vždyť tak krásné odpustit jest člověku...
II.
SLIBY KUPLÍŘKY.
Pojď jen se mnou! Jsi tak mladá, sličná, svěží a hloupostí bylo by,by lézt do kouta, pojď, tam vášeň letí, jak oř bez otěží, bujného, když lásky moc jej odpoutá. Pojď, tam život poznáš ve vší svojí kráse, tam jen radost z hlubin duše plápolá a na mládí, krásu, štěstí, usmívá se a kdo okusil jej, ztěží odolá. Dej na stranu falešný stud svého mládí, který v životě ti neprospěje nic, ba, on k dosažení štěstí přímo vadí a je velmi špatným mravem krasavic. Život upejpání nikdy nemiluje a kdo odvahu má, pouze vítězívítězí, a když dospěl k cílicíli, nikdy nelituje, že se zbavil překážek a přítěží. Proto pojď! Tam v hedváb a kment zahalena, budeš perlou domu, lásky bohyní, pojď, tam poznáš, jakou moc má žena, když ji přízeň velkých pánů zastíní. Jejich láskou opíjet se budeš denně, jejich zlato poteče ti do klína a co větším štěstím může býti ženě, když v nadbytku žije a když objímá?
93
VÁNOČNÍ PABĚRKY.
I.
Proč as k nám, matičko milená, chudobný chlapeček ptá se, nepřišel Ježíšek z Betléma ve své velebnosti, kráse? Vždy jsi mi říkala každý den, že on je dobrý milý,milý a že je upřímně nakloněn těm, kteří v neštěstí kvílí. Že on se narodí nevinný v radostné Vánoční noci, že přijde do naší dědiny a v každou chaloupku vkročí. Že přijde skromný a nesmělý, všady že chvilenku prodlí a jen tam že mnoho nadělí, kde dítky se rády modlí. Proč naši chaloupku vynechal, když všady dary své nosil – když denně před ním jsem poklekal a o dáreček jej prosil? Mluv přec! Vždyť se již snad narodil! – Aneb jsi zavřela vrata? – – – Hošíčku – on letos nechodil – vždyť bylo tak mnoho bláta –. II.
Na stupních chrámuchrámu, v němž svému pánu klaní se věřící, churavý stařec chodí a čeká oddaněoddaně, až mu kdos do dlaně zimou se chvějící dáreček malý hodí. 94 A co tam spása – lidu se hlásá – láska a sbratření a to vše jménem páně – – co tam vše plesá, – zde stařec klesá na chladné kameny a zdvihá k nebi své dlaně –. III.
Štědrý večer v bytě pana rady. Pojďte, děti, Ježíšek byl tady a pohleďte, co vám všeho nadělil: Jarouškovi koně, Milce pannu a Božence krásnou panorámu, ten Ježíšek letos nějak štědrým byl –. Pojďte, děti, vemte si své dary a až zasedneme k hostině, bude vám,vám předčítat naše Máry o jedné chudobné rodině. A Máry pak četla: Byli chudí a bol často sedal v jejich hrudihrudi, a přec těšili se na dny radosti, na dny lásky, míru, vykoupení, kdy spasitel ztiší jejich steny, kdy se mír a láska v světě rozhostí. A dětičky zbožně poslouchaliposlouchaly – – – pan rada se v křesle obrací – – paní radová si víno chválí – a dětičky šeptaj: – – – chudáci –. E: jf; 2006 95
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, [?]; Zbroj, [?]; Stráž Pojizeří
(Tiskem firmy Hejda & Zbroj. - Nákladem „Stráže Pojizeří”.)

Místo: Mladá Boleslav

Vydání: 1.

Počet stran: 96