PÍSEŇ ORÁČE.

PÍSEŇ ORÁČE.
Hatou, moje volky malé, hatou hat, nezatáčejte se stále na souvrať, budeme tu dneska déle, musíme to pole celé doorat. Hatou, moje rozmilá šimlata, do stodoly se sem dívá pantáta – až zoráme celé pole pak vám kyne, volky moje, odplata. Dostanete jetelinku šťavnatou a budete poláskáni pantátou, pochválí vás za tu dřinu a pohladí kožešinu huňatou. Avšak pro mě ubohého má jen hněv, ač mu dávám z těla svého všechnu krev, a on ještě chtivě hledí, zda se v kapkách rudých cedí z mojích cév. 29 Stále ssaje tu krev rudou červenou, jenž koluje pod mou hrubou halenou. Ach, zda mu ta krev má stačístačí, i když všechna vykrvácí najednou. Choďte, volky moje, rázně, vesele, pantáta vám zatím nažne jetele, byste měly měkké spaníspaní, Ančka pod vás otep slámy nastele. Choďte, moje volky, polem zoraným, věřte, že vás jenom s bolem poháním, neb vím, jak šleh bičem bolí, vždyť i já jsem, moje voly, poddaným. Často na má záda křivá dopadá, častěji než na vás, milá hovada, neb vás pantáta má v lásce a mně za mou tíhu práce vynadá. 30