MŮJ KANTOR.

MŮJ KANTOR.
Tam kdesi v dáli v čáslavském kraji vesnička leží v údolí, tam jsem se zrodil a též jsem chodil do školy. A kantor starý skrz okuláry své duši svítit nechával, když v naše hlavy vědění dary rozdával. Z pod šedí vlasu tak mnohou krásu do duší našich nakapal a často láskou se nad „svou cháskou“ rozplakal. Stařeček milý nám přes tu chvíli vykládal boží dobrotu, v něj víru pevnou, tolik potřebnou k životu. Bez ní se stěží životem běží, bez ní prý člověk otupí a v hříchů zlobě jednou – však pozdě zaúpí. Stařečku milý, v tak mnohé chvíli na tvoje slova vzpomínám a v duchu bílou tvou hlavu milou objímám. 34 Neb tvoje rady jsem ve svém mládí v skutek se snažil uvésti, bych nemoh v žití též zablouditi na scestí. Však život těžký, v němž jsem vždy pěšky v kamení, v blátě utíkal, mě této víře, u velké míře odvykal. Neb když jsem marně spínal své dlanědlaně, o přízeň boha závodil, s bolestí v duši jsem tu illusi zahodil. A svého boha, k němuž má touha se denně nese do dálek, nehledám v taji odvěkých bájí, pohádek. Stařečku milý, v tak mnohé chvíli si na tvé rady vzpomínám, svým zjevem celým útrpně se jim usmívám.