ZE SONETŮ VYVRŽENÝCH.

ZE SONETŮ VYVRŽENÝCH.
Jen jednu slzu věnuj mému neštěstí a nech ji volně skanout po mé líci – ta slza můž’ mě na okamžik povznésti do nebe, v kterém božství moje klíčí. A nemluv při tom. Slza tvá mi poví víc, ta slza horká, jako křišťál čistá – vždyť ústa mnohdy neumějí ani říc’říc’, mnoho-li v srdci pro soucit je místa. * Podej mi ruku svoji zmozolenou, ať mohu sevřít ji v svou chvějící se pěst, vždyť dle toho jen poznám, že jsi ženou, jež hrdě, s duší velkou, nezlomenou dovede žitím tíhu bolestí svých nést. Tvá ruka drsná, unavená prací, v níž jak démanty září tvrdé mozoly, ti k pýše pravé ženy vždycky stačí – – a ať tě v žití bědném potká cokoli, ať osud všecky tvé sny ve prach skácí a třeba všechnu bolest na tě složí – nelkej, že zapomněli na tě bozibozi, a věř, že ruka tvá, jež štěstí tvoří, i tobě musí blaho, štěstí vydobýt – vždyť únavou se chvěje a přec hrozí, vždyť je tak slabá a přece jen boří a pravdě velké, vznešené tak slouží, což může tobě v žití bědném pýchou být. 6 Je ticho v širém, opuštěném kraji a smutek zahořklý se polem potácí, je čas, v němž touhy všechny umírají a naděj sladká do duše se nevrací. Nad městem mlhy závoj rozestřely a spustily je tak nedbale do ulic, že němůž’ proniknout jej pohled smělý, tím méně pohled zaslzených zřítelnic. Je těžko určit, východ kde as leží, je těžko říci, kde západ stesk svůj prostírá, je těžko věřit, zda bol má svých mezí, ten bol, jenž stále nové zdroje otvírá. Je bolno žít, když síly v těle není, je těžko umírat, když tolik chce se žít, je nemožno žít v tupém zapomnění a nadšením se nelze také opojit. Tak osud utvořil nás ve své dílně –: co krásného jsme v sobě měli, to nám vzalvzal, a za to přináší nám neomylně a pravidelně bolest, smutek, slzy, žal. Toť život náš, jenž před vámi zde leží, a nelze ztrpčiti ho ani slzami, vždyť v duších našich den ode dne sněží a pocit štěstí jest nám zcela neznámý. Toť život náš! Tak plyne věčným časem a bude plynout, až své skončí poslání – my nemůžeme růsti vzpoury kvasem, však nemůžeme ani – činit pokání. * 7 Mám pouta na rukou hrozná a těžká, jež vleku životem, jak otrok z galejí, a dle nich každý hned molodce pozná, však nikdo neví, jak do rukou pálejí. A marně napínám všechny své síly, abych se zbavil těch ukrutných, těžkých pout, a vztekem zapláču, když zřím květ bílý, jež ruka spoutaná nemůže utrhnout. Pouta mi na rukou řinčí a chrastí – bílý květ polekán, schová se do trávy, bych na něm ni zrakem nemoh’ se pásti – – a duší mou táhnou přání a představy – – oh, kéž žár krve mé okovy roztaví, bych jimi nemusel do smrti třásti. * Byl tichý, unavený večer letní, kdy šli jsme kolem pole, zralou pšenkou bílýmbílým, a rudé vlčí máky lkaly ze tmy tak přitlumeně, tiše, jak já někdy kvílím. Zůstaňme tady! Sedněme si chvíli – vždyť tobě touhu, vznět, mně všecku sílu vzali – snad proto vlčí máky vstříc nám kvílí – – Zůstali jsme a až do rána jsme tam spali. A ráno přišli ženci polonazí a kosy přinesli, jichž ocel blýskala se z dálky a pod rozmachy jejich mocných paží klesala bledězlatá pšenka – a s ní vlčí máky. Pak ztichlo jejich přitlumené lkání. – Pojď, duše má, půjdeme dál, kde bolest v duších trůní a marně hledá měkké smilování – – pojď, duše má, ať opojíme se tou sladkou vůní! 8