VELECTĚNÉ.

VELECTĚNÉ.
Vidím, jak se hněvem chvějí vaše rtíky, když tak někdy prohlížíte moje kopřivy, a vím, že si odlehčíte: „Bohudíky, jest jich málo, jež nedbají estetiky, jako tento ošklivý!“ 87 Přiznám se! Já nemiluji estetiku – naopak – ta z celé duše se mi protiví, tam, kde člověk cítí ve svých prsou dýku, nelze přece ruce líbat vražedníku – ne – to se mně protiví! Nelze hledat hedváb na zakrytí hříchů, ani nelze lotrům házet rabské poklony, nelze ctností zváti nadutost a pýchu – zde jen může člověk v sarkastickém smíchu práskat lživé patrony. Fariseům masky s obličejů rváti, z naškrobených hlupců vyráběti hastroše, „nedotknutelné“ tak někdy polehtati a občas jim malý vínek z kopřiv dáti, na stůl, plný rozkoše. Toť můj osud, jenž mne halí v roušku bolu – avšak vy jste všichni vinni tímto osudem, neboť když jste stáli štěstí na vrcholu, mně jste žluč do prsou lili – proto spolu nikdy dobře nebudem. A vy, velectěná, máte v tom též podíl, že jsem neestetik bezohledný, ošklivý, proto nechtějte, bych hymny pět’ vám chodil, ale zdvihněte, co k nohoum jsem vám hodil – totiž – moje kopřivy. Jsou to sice málo oblíbené květy (váš nosíček k nim přičichnout jistě otálí), mně však nemusíte proto záviděti, že je mám rád,rád jako svoje vlastní děti a že mne již nepálí... 88