VÍŠ?

VÍŠ?
Jen si vzpomeň, bylo tehdy dusno, pod mrakem, a komáři štípali jak vzteklí, když jsme spolu potaženi prachu povlakem, unaveni pomalu se vlekli strání dolů. Jak jsi náhle stavila své kroky pod jedlí a se na ni zadívala dlouze a pak tiše žadonila, by jsme usedli a v jakési sladkobolné touze vzhlédla’s výše. Ve spleť větví, v nichž se tiché steny houpaly, jak by vzkřiknuty sem v dobách dávných a své touhy, plné smutku odtud zpívaly, písně vášní, vznětů rozervaných v šelest pouhý. Pak jsi řekla: strom ten přečkal dlouhá staletí, neb z něj sténá hrůza zašlých věků, jeho kmeny,kmeny kolébaly ve svém obětí kdysi těla velkých našich reků, jejichž steny 31 jasně slyším. Pohleď na té větvi nad námi visel zcela jistě rebel prvý mocné šíje, který kdesi mezi skalami, když posvětil nadšení své krví, dávno hnije. Vím to jistě, neboť hlas ten nikdy neklame, jenom musíme mu rozuměti, když se nese tichem a buší nás ve skráně, jak by o pomstě chtěl vyprávěti v tmavém lese. Víš, jak potom zamyšleni šli jsme z lesa ven a jak počala jsi tiše lkáti a z tvých retů pobledlých se vydral tichý sten: kéž ty vzněty ještě zpět se vrátí zašlých světů. Jen si vzpomeň. Tehdy právě mocně zahřmělo a křivý blesk rozryl z nenadání černé mraky, jak se tobě tehdy zachtělo, jíti trhat mezi žírné lány vlčí máky. 32