TROSEČNÍK.
Na rozbitém lodním vraku, který praská a se boří, pluje v širém moři,
a kol dokola v podivné směsici
vlny zelené se bijí s vichřicí
a jazyky svými olizují vrak,
tak že vyplašen se z něho vznesl bouřlivák,
zaskřehotav u velikém hoři,
že vrak praská, chvěje se a boří
a že schvácen silou všechno ničící,
i s člověkem najde hrob svůj v moři.
19
A na vraku rozbitém, jenž do vln již se kvapem hrouží, člověk marně touží
uniknouti záhubě, jež číhá naň,
a svou hroznou napřahuje po něm dlaň,
marně k černým mrakům zdvihá vlhký zrak,
k nimž se právě vznesl smělý bouřlivák,
vykřiknuv svůj údiv nad člověkem,
plačícím nad divým bouře jekem,
který strachem o svůj holý život hnán,
kvílí, spílá vášnivému moři,
bouřliváku, jenž nad mraky krouží.
A chvějící se svou rukou směrem k černým mrakům hrozí a horoucně touží,
když již nemožno se vzhůru vznésti,
snaží se svou chvějící se pěstí
do záhuby s sebou strhnout bouřliváka,
který zatím vznesl se již pod oblaka
a tam křičí tíž svých bolů bouře do jeku
a své pohrdání hází ve tvář člověku,
který, když se vrak již pod ním boří,
strhnout chce a v oběť dáti moři
smělost, hrdost, bujnou radost štěstí,
co tam ve výšinách klidně krouží.
20