ML. BOLESLAV VE DNE.
Věc trochu obvyklá a snad i fádní.
Šel tulák Železnou ulicí na Nové město,
takový tulák orvaný, tupý,
jakých dnes tisíce světem se plouží,
a za ním vlekl se zvolna pan radní,
takový radní, jenž těžko supí
a jemuž mozeček v sádle se ouží.
Za nimi policajt. – Buď pámbu s námi –,
anebo s tebou snad, tuláku,
popožeň tělo své, hlupáku,
nebo se za tebou uzavrou brány
tmavého lapáku.
V Železné ulici koníček stává
před krámem jednoho uzenáře,
a jeho dceruška chleba mu dává
a štěstím chvějí se její tváře –;
jak by ne – vždyť koníček papá a papá
a ruce vděčně jí líže, to dobré zvíře,
a tulák zatím k nim chvátá a chvátá
blíže a blíže.
A chtěl by jednu tu měkounkou skývu –,
poznáš to, jak se mu třpytějí oči,
však děvče nezří jej – a není divu,
vždyť koník stále k ní hlavu jen točí –
a pak ti tuláci, chodí jich stáda
po městě ve dne i v noci,
a ona je nemá zcela nic ráda,
pro jejich pichlavé oči
a vleklou chůzi –
má strach z té „luzy“.
89
Zastavil se tulák – chtivě se dívá – –,
pan radní na rohu pod vousy zívá
a bříško chví se mu pod drahou vestou –
a strážník v tuláka zabod své hledy
a již mu jako sup za týlem sedí
a řve: „Proč netáhnou dál svojí cestou?“ –
Historka byla by snad zcela fádní
a člověk řekl by: ať k čertu běží,
ale že smál se jí dobrý náš radní,
proto snad kus „kouzla“ přec jen v ní leží.