KYTICE.
Zemřela matka a do hrobu dána,
Siroty po ní zůstaly;
I přicházely každičkého rána
A matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
Duše její se vrátila,
A vtělila se v drobnolistý kvítek,
Jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
Poznaly ji a plesaly;
A prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
Mateří-douškou nazvaly. –
(VII(
Mateří-douško vlasti naší milé,
Vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle –
Komu mám tebe přinesti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
Ozdobně stužkou ovinu;
Do šírých zemí cestu ti ukážu,
Kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
Jíž mile dech tvůj zavoní;
Snad že i najdeš některého syna,
Jenž k tobě srdce nakloní!
(VIII(