BALLADA O JEDNÉ ČARODĚJNICI.
Kdes chytli bábu, přivlékli ji
před mnišský soud a vzali na skřipec.
„Hoj, bábo, zle teď bude tobě,
dej čerta z těla vyhnati si přec!
Že satana se odříkáš teď?
Však pověz napřed, co’s s ním tropila!
Že nic a pranic? Kate, zatoč!“
A babí krev už zemi kropila...
Na palcích tvrdé palečnice,
na skřipci leží bába zsinalá.
A klouby praskají. A ječí:
„Já, páni, čerta vůbec neznala!“
„Jak volala’s jej, Belzebuba,
a pověz, jaký byl ten kozoroh?“
„Vždyť z kázání jej znám jen, víc vám
by každý páter o něm říci moh.“
„Hoj, bábo, ještě hůř ti bude!
Jsi kacířka, to věru zatvrdlá –
do knih piš, pane písaři, hned,
že milostí ta důra pohrdla!
A kate, další stupeň muky!“
Pochodeň smolná nahých na žebrech.
A syčí kůže. Hrozný zápach.
„Nu, pověz, co víš o těch konifrech!“
„Ó, milost, milost,“ bába sténá,
„já s čertem, věřte, styku neměla.
Za mojí dcerkou knězek lozil,
a dcerka milovat ho nechtěla.
33
A já mu dvéře ukázala –
to celá moje vina je a hřích.“
„To čert z ní mluví. Polej, kate,
ji horkou smůlou!“ zrudlý volá mnich.
A oheň syčí v dusném vzduchu.
„Už dost má,“ děl kat, bábu odvázal,
do kouta hodil jako kládu
a mnich se usmál, písař do knih psal:
„Ten Belzebub šel těžko z těla,
a mrška zas’ by moh’ se vrátiti,
a proto soud se usnes’ moudře,
tu hříšnou schránku čerta spáliti.“
Na provaz bábu uvázali,
a plamenům ji dali na pospas.
Na větší čest a slávu Páně,Páně
kdy její dceru mniši spálí as?
34