PÍSEŇ KŘIŽÁKŮ.
My jdeme dobýt země Krista pána do daleka, do neznáma, pro roucha jdem, jež z perel, zlata stkána, a pán Ježíš kráčí s náma. Jak zlaté slunce prostřed nebes báně, zaskvěje se světlo nové – nás Bujlon vede, slavný rytíř páně, zachvějte se, Kalifové! My širým světem táhnem jako ptáci, oblaka nad námi čistá – bez glorioly dom’ se nenavrací, rytířem kdo pána Krista. Co pohanů je v Saracenské zemi, pobijem’ je jako láji. Už vlají korouhve a pán je s těmi, pardonu co nedávají. My jdeme dobýt země Krista pána, pro tu jeho svatou lásku, ježjíž Palestina celá obetkána, vyvraždíme pohan chásku! * A valem táhli. Rytíři i luza a kol nich mor a prokletí a moře krve, všechna pekel hrůza – což, Krista nemělo to boleti? 7

CANOSSA.
Už tedy konec. Takový je los můj: se pokořit a do Canossy jít a prosit..prosit... prosit..prosit... o zem hlavou bíti a střevíc papežův pak políbit. I výklady pak mravoučné přijmout a Jemu dík vzdát za ně lichotný. A mlčet, světské po vládě když vztáhne své ruce hrabivé kněz nehodný. Mít v srdci jiskru. Volnou, smělou hlavu a vědět, že jsi dobrou cestou šel. A přece padnout. Ohařů moc bylo, už můj lid jejich zubů zakoušel. A tož to všecko z mysli vypustiti, co řadu let mi bylo idolem. Já hájil právo. Lidskou, svatou volnost. A Jeho vozu sen můj pod kolem! Je konec tedy. Hořká pouť to věru. V okovech Říma jak as bude ti? A mnozí ještě mojí cestou půjdou, než kruhy železné se rozletí..rozletí... Tož čas jít..jít... Pokořit se..se... Chvíli bude ten papežův smích bolet. Hrozný smích..smích... Však vím, že jednou smělý vítěz za mnou z dalekých zemí přijde severských. A snesu potupu, neb myslit budu, až pokornou tvář nutno líčiti, na pluky mstitelů, na nové, volné lidi, na osení, jež musí vzklíčiti! 8

LETNÍ ROZHOVOR.
Věc divná věru. Král náš, hochu, že by byl proklet Římem? Ajhle, slunko pálí, žně brzo budou. Tedy proklet řekl’s? Těch veder jsme se, hochu, nenadáli. Ach, jaká řeč. Mně na rozum to nejde, na Prusy vždyť sám s králem táh’ jsem kdysi, nad námi kříže na praporcích vlály – ej, v hlavě všecko div se nepomísí. Od toho slunka. Přeukrutně hřeje. A pochovat že nechtěli jej ani? – Ba, třicet neděl ve Vídni kdes ležel a v Římě bylo nad tím radování! Tak, otče, tak. Svět odplácí dnes divno, tu kouše ruku, která dobro skytla. A Řím prý svět. Já nevím. Snad se báli, by jeho duše v Čechách neprocitla. A nového co, povězte mi přece, to víte, Němci v zajetí mne chytli, nic nevím. Ves co a co Braniborci? Do louže z bláta opět prý jsme vlítli! – A pravda, hochu. Braniborská havěť u nás je doma. Biskup jakýs vládne. – Eberhart biskup? Možná, synku, možná, tak divné jméno hned mi nenapadne. Je stará hlava. Sedmdesát roků dost toho, chlapče. Eberhart prý je to a mrskat prý nás bude přeukrutně, kdes’ kostel okrad. Je teď parné léto! 9 – Že kostel okrad? A kde? Který, otče? – Prý kdesi v Praze. U svatého Víta a mnohé jiné. Čím dál, hůř je, chlapče. A český duch tak dlouho neprocitá! I hlad jsme měli. Pobrali nám všecko železní jezdci, lidé biskupovi. A sousedovu Jarku. Co je s Jarkou? – Ej, člověk všecko na ráz nevypoví. Nu, Jarka, znal’s ji, dívčina to hodná, ji chytl jeden, na kůň si ji zvedl a odjel pryč. A ona? Bránila se a vícekrát ji nikdo neuhlédl. – To biskup že by? Kdosi z jeho lidí, však není lepší, tohle že jim snese. – Ach, Jarka, Jarka! Já ji měl rád tolik! – Už ani stopa po ní nenajde se. A kam se chystáš? Na ty Branibory, pan Hynek z Dubé statečný lid shání. – A naše pole? Žně jsou! Musím tam jít, kde není času na žal, vzpomínání. 10

LOVČÍ PÍSEŇ KRÁLE VÁCLAVA.
Na koně, na koně, na Žebrák snad, víno však vezměte s sebou! Kamkoli, přátelé, pojedu rád, zde lidské pohledy zebou! Do lesů zapadnem, plachá kde laň k potoku chodívá píti, napjatý podá luk bratrská dlaň, ve hvozdu srdce se vznítí – Halali, halali, halali, halou! Dost intrik, starostí, bolestí též, člověk přec chvíli jen žije, nač myslit na hněvy, na starou lež, ve tvář jež člověka bije, na popy mazané, co chodí krást všecky mi pokojné chvíle. Do lesa, přátelé, jaká to slast, místečko opět zřít milé. Halali, halali, halali, halou! U ďasa, Rožmberk netrefí sem, a nikdo nepřijde z pánů, nikdo mi v hustém tom království mém smrtelnou nezadá ránu. Zikmund ať k ďasu jde. V tišinách svých na dostřel z kuše jen vládnu, zde však zní upřímně upřímný smích, padnu-li, vesele padnu! Halali, halali, halali, halou! A duby nade mnou ramena svá k modlitbě nejvyšší vztyčí, vraník můj, ohařík, přátelé dva ať bolem vyjí a řičí. 11 Je mi též souzeno umříti kdys, mřít chtěl bych v noc jednu stmělou, padnouti v hlušinách, starý jak rys, trefený anglickou střelou! Halali, halali, halali, halou! Nad zámkem černavý praporec vlá, Zikmundek, pokrytec, pláče... Na smrt kdo myslil by, život když plá a vraník přes křoví skáče. Užijem veselí, dokud je čas, nechcem’ znát smutků všech deště, žeže, Půto, kuši svou napneme v ráz? a píti dovedem ještě! Halali, halali, halali, halou! 12

PRODAVAČ ODPUSTKŮ.
Je v krčmě živo. Sváteční je den dnes a práce stojí, neboť slavit čestno den takový je. Pražanů roj sedí, kol tvrdých stolů, prázdní hubatky své, v trnože kopou, hlavy podpírají a tučný šenkéř běhá s konvicemi od jedněch k druhým, až pot crčkem teče, osmahlý hudec svoji kobzu složil na lávku dubovou a také pije co hrdlo stačí. Žáček v kapsář sahá, groš hledá asi. Pitci zbrunátněli a hlomozí, neb truňk všem v patro stoupá. Dva Němci v suknech z Brabantu se ssedli u okna stranou, ve vrhcáby hrají o hrstku groší. Uherským se chladí, pozorně hledí, tiše, uvážlivě, jak Fortuna se tam, či semhle sklánísklání, a nad nimi jak soudce krumpléř jakýs vypíná pupek pestře opásaný a občas houkne cosi do hry jejich, posměšek jakýs, břitký, nevázaný. A sousedé se prohybají smíchem, však Němci bručí. A zas dále hrají a šenkéř nosí bílé české pivo i medovinu, uherský též malvaz s kořením mnohým. Ve dveřích se čísi kosmatá hlava právě ukázala, na vilkum kývla na pravo i v levo a nový host již vešel, bachratý je to pivní soudek, malý, tváře rudé, zarostlý vousem dávno nečesaným, prořídlých vlasů, v ošumělém kloku a tmavé sukni, šňůrou přepásané; 13 kabela velká, čímsi naplněná a hůl se zdobou všelijakých mušlí tu chudou jeho výstroj doplňují. Podivný patron. Na pohled je chuďaschuďas, dle hávu chuďas, bříško ale svědčí a rudá líce, že přec bídy nemá. Usedl stranou, bystrá očka mhourla po sousedech a cosi zahrálo v nich. Okamžik na to do hubatky noří masité pysky, zcuchaný vous rusý a dlouho pije..pije... Sousedé naň hledí, je cizinec to a dle všeho poutník, o světě leccos vyprávět by mohl, novotu jakous o národech jiných, o jejich zvycích, králích, radovánkách, o vojnách také, meče-li kdes chřestí. Zas cizinec však hubatky se chápe i dopíjí ji mocným douškem jedním. A špatnou češtinou si donést káže nového truňku. „Horko je jak v peci“ – do vousu broukl. „Ba, je horko, žahne a potrvá to, Pánubohu smahám, čas nějaký. V běh žní to dobré ale, klas vyschne aspoň“ – cínař Jíra slova se rychle ujal. Mohůtný vous prohráb a dále vedl svou: „Tys poutník, soudímsoudím, a z daleka jdeš.“ „Ano, chudý poutník, jenž světskou marností už opovrhl, pták přeletavý, rybka ve potoce a správně soudíš, z daleka jsem přišel do vaší země, z daleka, ba, kmochu, až z Palestiny.“ „Hejá – z Palestiny?“ 14 se Jirka cínař diví a hned sedá o kousek blíže, na poutníka hledí upřeně, zbožně, toužně, zaníceně, před zrakem jak by světa div měl sedmý. A pěkně prosí: „Pověz něco o tom, zem jaká tam je a ten pohan Turek zda s koněm vjíždí na hrob Krista pána a kleje strašno.“ „To už slyšeli jste?“ „Och, ovšem, ovšem, co víš, ale pověz, věc dobrou možno třeba dvakrát slyšetslyšet, a nového přec něco slyšet budem.“ I sousedů pár přisedlo si blíže, hluk ustal rázem, šenkéř tišej chodí. Jen SvábiŠvábi hrají vrhcáb, nehledíce ni v pravo, v levo; s nimi krumpléř zůstal. A poutník znova hlédl do hubatky hluboko velmi, spokojeně mlaskl a pysky otřel. „Dobrý truňk je věru! být v Palestině trocha takového, už pohani by – eh, co zase pletu – o svaté zemi rád vám pověděl bychbych, co viděl jsem a zažil předivného, vždyť křesťanovi ona jistě alfou i omegou je. Cesta daleká tam, přes hory, doly, řeky všelijaké, přes mnohé země, nespočetná moře, hluboká velmi, široká a bouřná. Je daleko tam, kolik let jdeš, nevíšnevíš, a čím dál kráčíš, tím víc slunce pálí – a písek pálí, kámen ohněm žahne do tvojí paty. Lidé ryby pekou a maso všelijaké v horkém písku, neb dříví není, slunce jejich krb je a dobře peče.“ 15 „Hejá, těžko věřit – a všecko viděl’s?“ „Všecko, milá bratr, i jiné věci. Ale od začátkuzačátku, co zřel jsem, povím. Ze slezské jsem země, přes hory, které do oblak až trčítrčí, do Maďar přišel, kde se réva rodí ta ohnivá, s ní divoký žár piješ a sílou dýcháš jako boží slunce, lid všeliký tam, smědý, kučeravý a černobrvé děvy žhavých zraků ti v krčmách tančí tance všelijaké, při bubíncích a skřipkách roztodivných. Zas něco pletu. Únava to asi a v takém žáru není ani divu – šenkéři, nalej!... Země Uherská je veliká velmi, navíc rovinatá, dobytka mnoho, velká stáda koní a buvolů i volů, ovcí také, však málo hradů a měst výstavných tam, lid v pustách žije, svoje stáda pase na březích řek, jež plynou na polednepoledne, a podél oněch řek do Valachie, kde v beraních lid kožích v létě, v zimězimě, do Bulhar odtud pak mne nohy nesly, do císařství pak Trapezuntského jsem za měsíc došel, kolem Ohnivých hor, z nichž jiskry srší ve dne, v noci jasnéjasné, a kolem jezer s hustou vodou mléčnou a hranic velké říše Mauretanské, kde bydlí lidé, černí jako sazesaze, a lidé s ohony a lidé vlci – car Trapezuntský právě válčil s nimi – a já spěl rychle dále přes Atheny, kde filosofů starých bylo sídlo, do nádherného Polapitopolu 16 a kolem bájných zahrad Hesperidek, jež střeží drak, hlav patero má velkých, a v každé tlamě tisíc zubů jistě, jak malá věžice zub každý velký, než nechme draka.“ „Ty’s ho tedy viděl a strachem nepad’s?“ „Nepad, na mne nemoh’, kdo svatý život vede, draka bát se nemusí věru. Já se modlil, postil a tělo bičoval ku chvále božíboží, co moh’ mi drak? Nic. Šel jsem tedy dál zas do hrdé, skvělé Konstantinopole, druhého Říma. Co mé oči zřely v tom bájném městě, vypovědít nelze za večerů pár. A pak šel jsem pouští, jíž Mojžiš vodil židy uondané a křepelkami kde lid krmil Jahve i sladkou mannou, od hladu když mřeli, přes Rudé moře ploul jsem ovšem také a právě nad místy, kde v oněch dobách byl Farao zbit velkou mocí boží. A zázrak stal se, velká bouře byla, kvíleli plavci a loď odolala všem vlnám zlostným. Kapitán pak tvrdil, že odolala jedině a proto, na palubě že já jsem tehda meškal a ruce vzpjal a vichru zadrh’ uzel. Hej, prázdno opět v hubatce je mojí? Dík tobě, kmotře! Nápoj chutný věru! A Sinaj zřel jsem, zemi Amoretskou a zemi Bazan, Jericho též zřel jsem i ony zdi, jež pod trub hlasem padly, jak Písmo dí. A řeku Jordan prudkou, kde Jonachaan Ježíše kdys pokřtil, i Mrtvé moře, Sodoma kde stála 17 a Gomorrha. I solný sloup jsem viděl, Lotovu ženu. Lidé lízali to, skot pastevní jak. Také jsem si lízl, však hořká byla. Genezaret vody i Kafarnaum i Sílo též jsem viděl i Betlehem i Gád i Jerusalem, ten svatý, velký Jerusalem božský, v nějž Kristus vjel kdys na oslici šedé.“ A odmlčel se, zhluboka se napil. Na jeho ústech sousedé však lpěli očima laní, pramen hledajících. Pochválil truněk a dál řeč svou předl: „Mé nohy šlapaly zem svatou, braši, ne každému to křesťanu se udá – však duch se nesl v šeré ony doby, kdy Judejskou byl zemí Ježíš chodil a činil zázraky své převeliké, kdy apoštolé svatí kázávalikázávali, a byl jsem vznícen... Hej, šenkéři, nalej, a dobrého!... Těch svatých, světlých chvílí je nemožno mi vůbec zapomenout. Krčmáři, chlape, kde tak dlouho meškáš? I horu Olivetskou vyhledal jsem i Golgathu. Och, co vše tehda zřely mé staré oči, nikdy nevypovím. A hořko bylo mi, že pohan vládne ve svaté zemi. Umínil jsem sobě, že k papežovi ihned poputuji přes hory, doly, cesty i necesty a poprosím ho, svatou válku aby vyhlásil v světě. Tolik křesťanů je, což nemožno je dobýt země boží? Pohany pobít. Je, i jejich děti, za jejich zboží nové stavět chrámy 18 na místech, jichž se nohy svaté dotkly. I šel jsem dlouho, přes Napulskou zemi a Sicilii, branou Apijskou jsem do Říma vešel. Město ohromuje, dost Praha velká, Řím však stokrát větší, co kostelů tam, roztodivných věží, na pravo jsem však nehleděl, ni v levo, jen vyptával se, kudy cesta vede k svatému otci. Skvostný má tam zámek, rozlehlý velmi, vysoký jak hora a kolem rybník jako stříbro lesklý. Do vnitř jak všel jsem, k svatému mne otci zavedli ihned. Bratrsky mne přijal, to musím říci. Mnoho vyptával se na Palestinu, co tam nového je, – jak s vámi mluvím, tak on se mnou mluvilmluvil, na rameno mi poklepal hned chvalně, o vojně když jsem začal... Krčmáříku, he, nalej opět! Práhne!... Panno svatá, jak zahovořil spěšně! Rád by zřel ji, však pokladnu mi prázdnou ukazoval. Že peněz není, v zemi Krista pána dál Turek pohan vládnouti má po svém a smát se všemu křesťanskému světu, všem škorpilům a vší té malomoci. A hovořili jsme tak o té věci – kardinál jeden ťuk se náhle v čelo a radil Otci: Křesťanů je mnoho, a k Palestině zří jak ku idolu a zbožní jsou, pro předrahou krev Krista snad grešli dají, mnohý florén dá též na velkou vojnu s pohan četnou rotou a odpustíš jim za to všechny hříchy, neb psáno stojí: v dobrotě své velké co rozvázal jsi, bude rozvázáno. A papež kývl. Písaři hned psali, 19 den třetí na to do světa mne poslal, Urbi et orbi vojnu abych hlásal a přímo k vám, prý ze všech nejmilejší, z Francouzů, Vlachů, Angličanů, Uhrů, jste srdci jeho a pro tuto lásku že měšcem hnete, Bohu slavně smahá.“ A poutníček už sahá do kabelykabely, škartice jakés vytahuje odtud, nevelké, žluté, voskem pečetěné a nabízí je. Mnohý do kapsáře ponořil ruku, bílé groše čítá. „NastojteNastojte, lidé, šibal je to jakýs a lapka groší, pravý zrzka věru –“ kdos z kouta volá, žák to jakýs v kukli oprchlé velmi, dlouhý, na trn vyschlý, hlubokých očí. Do předu se dere a buše na stůl, ostře disputuje: „Kus toho žvástu vyslechl jsem takétaké, je Rubínův to hloupý, drsný sluha, pro sebe chytrý, jiné v blud by svedl, prasprostý tlachal, ne-li ještě horší a věru těžko všemu nezasmát se, jen vizte, jak se tváří! Že byl v Římě? A v Palestině? Hejá, k smíchu, braši, vždyť nezná ani cesty opravdové a vypráví, co kdesi v krčmách pochyt od sobě rovných. Sady Hesperidek nemohou ležet mezi Athenami a staroslavnou Konstantinopolí a odtud nemohl na poušť Sinaj přijít, ni k moři Rudému a odtud zase k Jordanu řece. Kudy by to chodil, na Vyšehrad liVyšehrad-li kdo z vás z Prahy půjde, 20 zda půjde na Mělník a Brandýs, k Labi, na Vltavě když Vyšehrad přec stojí, tak chodil on. A zázrak též se nestal a jemu zázrak! V Římě jakživ nebylnebyl, a s papežem že mluvil, věř mu bába!“ Jsou hlavy vzhůru, oči přísno hledí na žáka v kukle, na poutníka také. Jen Němci hrají, jak by neslyšeli. „MlčMlč, discipule“ – poutník zlostně křičí a pěstí bije v stůl, až truňk se proudem po desce leje. „Tace, puer nequam, své rozumy trus někde před škamnami, holátko pouchlé. V Palestině byl jsem a jinde také, svatý Otec sám to podpisem stvrdil, neboť dekrety mám.“ „Jen jsou-li pravé“ – zasmál se mu žáček. „Mé dekrety jsou v Římě pečetěny, to přísahami slavnými hned stvrdím.“ „Nu, ukaž tedy!“ „Tobě?“ „Ano, brachu!“ „Co, tobě, larvo, nickalče ty školská? Jsi nehodný tak vzácné vidět skvosty, vy rcete, braši, komu uvěříte, mně zkušenému, nebo běžci žáku?“ A sousedé se krčí. Těžká pře to pro jejich rozum. Cínař Jíra opět do vousu hrábl mozolnatou rukou a myslil: „Žák si medle něco plete, neb takhle lháti sotva kdo by doved’, to o té sani pravda byla jistá, ve schodech snad, co do Betlema vedou, 21 se mohl zmýlit o nějakou stopu – – –“ Než discipulus nenechal se odbýt. „Že odpustky má? Turka že chce krušit? To není pravda! Krále Napulského, křesťana jak mymy, papežík chce trestat a na to sbírá. Slyšeli jste mistra z bethlemské kaple, co Jan o tom soudí, odpustky všecky nápad nešlechetný, jsou pouhý mam, i kdyby pravé byly, nic neplatí.“ A mnohý hlavou kývá. – „Ba, pravda, mistr cosi podobného v kázání řekl.“ „Hejá, který mistr? Jak tento žák? Pak rozumu moc nemá!“ „Hej, mistra nehaň!“ – vzkřikl cínař Jíra. V tom rámus velký. Jeden z Němců prohrál a krumpléř smál se, hlučně poskakoval, jak kozlík mečel, skákal na opatku. Táh Němec tulich, po krumpléři skočil a dvakrát bodl. Smíšek zatočil se, krev vystřikla. A všichni vstali rázem. „Bij Němce! Poctivého mordují tu! Dej konvicí mu! Pěstí sviť mu v oči!“ Na ulici vběh’ šenkéř, hlasno křičel, za okamžik už biřiči tu byli, šli právě kolem, s právem rychtářovým do ruchu vpadli, v rukou bradatice. Jak znaky jejich poutník shléd’, dal do noh, i kabelu i škartky v krčmě nechal a biřič za ním. Zajíc neběží tak, když lovecký chrt jemu letí v patách – 22 po chvíli však se uondaný vrací a hlasno kleje: „Utek, šelma zrzáč, propadlý právu, lotr zvyjeděný, šibalil mnohé, ale ortel vznesen nad jeho hlavou, s pranýřem se potká.“ „To šibal? Byl prý v Palestině kdysi“ – děl Jirka cínař. „Hahá, v Palestině! v šatlavě leda“ – dráb se zasmál hlučně. „Já pravdu měl!“ – křik student z plna hrdla, však nikdo nedbal. Krumpléř pohnul tělem a vydech duši....... 23

HUS NA ČESKÝCH HRANICÍCH.
Že vrátit mám se? Proč se vraceti? Proč nejít v před, když v před vše musí jít za svojím cílem. Život bez cíle je mátožný a věru bezcenný. Je nutno jíti. Pravdu obhájit. Když list jsi napsal, pečeť přitiskneš. Když pravdu’s řekl, uhnout nemožno. Jde řeka zpět kdy ke svým pramenům? Tam v dálce Praha. Prahu měl jsem rád, kéž aspoň jednou ještě uzřel bych tvůj bodrý lid a věže významné. Však darmo želet. S Bohem, Čechy mé! Co dále bude? Koncil? Otcové? Je v proudu věc. Ať co chce, děje se, už všecko řídí vzpruha vývoje: čin každý volá po svém důsledku. Snad vezmou tělo. Glejtu nevěřím. Kněz takový hřích lehko odpustí. Och, znám je! Ale kostky vrhli jsmejsme, a co nám padlo, s klidem přijmeme! 24

ROMANCE Z ANNO DOMINI 1527.
Don Garcia de Sevilla do rodné se vrací země, smutný, jak by v mořské bouři ztroskotaly jeho lodě. Stranou sedá, mlčí, dumá, píseň, vtip jej nerozhřeje, milenku jak by mu shltlo nenasytné, hlubé moře. Sousedé jen hlavou vrtí, šeptají si cosi stranou: veselý och, kdysi býval don Garcia, vtipný jonák! A den po dni utíká tak, smutku ale neubývá. Sevillští se vyptávají: – don Garcio, co ti schází? Co jsi přišel ze zámoří, z daleké té bájné země, chodíš, jak by duše tvoje v osidlech se octla ďábla! Don Garcia rukou mávl: – Ďábel? Ke mně cesty nezná! – Černooká krasavice kouzelný ti dala nápoj? – Kde by kouzla černobrvek! Duše čistá ubrání se. – A proč tedy smuten, druhu, jak bys balvan v srdci nosil? 25 Z daleké co’s přišel země, nad níž slunce nezapadá. – Ano, bratři, ta mne hryže nad kouzla a ďáblů pletky. – Strašného jsi co’s tam viděl? – Vypovědít se to nedá. Kdo to viděl, myslil o všem, lehce moh’ by z toho zbláznit. – Jaká země? Věru, krásná, po moři k ní pluješ dlouho, týdnů ani nepočítáš, pluješ mořem sargassovým, kolem ostrůvků a skalisk, až posléze uzříš zemi, Kolumbus již slavný uzřel – ďas jej nesl v ony kraje! Na břeh vyjdeš, ráj to věru, pomyslit si není možno, co vše lidské oko spatří. Ráj jsem řekl? Peklo je to! Vějířových palem třásně zefýru dech rozčeřuje, nádherných zříš hejna ptáčat, drahokamy v slunka jasu. Jeden jako rubín hoří, jiný plane, smaragd velký, jeden topas, jiný beryl, jeden pták je duze roven. 26 A ty písně! Les se třese, kouzelnou tu slyšíš flétnu, harfu tam, i mandolínu, serenadám konce není. Ovoce? To rajská chuť je, jmenovat je nedovedu, naše však je ničím věru. Ráj? Nu ráj, však had tam sedí! Krásná země, člověk ale poskvrnil ji rudou krví. Ostrovů zříš pestré houfce, posvátná teď nesou jména, San Salvator, Santa Clara, Trinidat a San Paolo, všechněch svatých vzpomenuli, třikrát taky matky boží. Jména svatých kryjí ale ďábelství tak ošemetné – Lucifer vtip lepší nemoh’ na říš svatých spáchat ani! Bílí bratři hnědé bratry lapají tam do otroctví, ženy przní, hnědé ženy mají oči plachých laní. Zlatým prachem oslepeni, mrskají je bez ustání, ohněm pálí, mučí skřipcem, kusy masa z těla rvou jim. 27 A Bůh na to hledí s výše a kněz hledí od kostela – dnes už všude kostely jsoujsou, nad nimi se kříže vznáší, v jejich stínu křesťan mučí hnědých bratří, sester zástup – jejich stenů, očí smutných není možno zapomenout. Zlata skrýše ukázali, více snad už nemají hoho, a přec netvor nenasytný ve mučení neustává. Od té doby, křesťan co stoup na břeh luzných ostrovů těch, je ráj peklu roven zcela, pod kříži se smějí ďábli. A kněz hledí – neprokleje, zlata hrst mu lupič hodí, rozhřešení dá mu za to. A Bůh hledí – blesků nemá? Nemohl jsem s vlky výti. Proto Kristus lásce učil, křesťan aby žil jak zvíře posvátných jmen pod ochranou? Zřel jsem hnědou krasavici, umučenou před kostelem. A mé srdce stále chřadne, pokoje už duše nemá. 28 Vzpomínám té umučené, vytřeštěných, strašných očí. Za krajany své se stydím, za křesťanství, za Španěly. Takto mluvil don Garcia. Sousedé jen hlavou kývli. A den druhý celé město opakovalo řeč jeho. Doslechl to inquisitor, veleučený don Pedro, Garciu si přivést kázal do sezení svaté rady. A pak Garcia už zmizel, smutkem lidi neplašil víc. Praví se, že autodafé,autodafé konalo se potom velké. Kacířů pár upálili, jeden strh’ si strašnou kápi. V ohni, dýmu poznali prý don Garcia tváři smutnou. 29

TEDEUM.
Kdo budí mne? Tma nad Tiberou leží. A ticho... šelest... opět... příšera mne lekat chce snad? A čí žhnou tu oči? Ve jménu Páně, zpátky do šera! A chvějící se rukou kříže dělá a oči poulí na stín plouhavý. „My, svatý otče, z velké dálky jdeme, z Francie, kacíř kde bit rouhavý.“ A druhý hlasem papežovi známým šept přidušeně: „pravdu řekl jen.“ Zív papež Řehoř. Protáh staré tělo a zlostně brouk: „proč rušíte mi sen? Dost času přec, až ranní slunce zaplá nad Petrského chrámu kopulikopulí a k velebné té hymně země zbožné nádhera nebes zas se přitulí.“ A šedou bradu suchou rukou prohráb: „nu, rcete, co vás hnalo za noci do mojich komnat? Radovat se mám dnes, či z nouze mám vám opět pomoci? Mé pokladnice rozhlodaly myši, kdo zlato chtěl byby, v prázdno zaloví, jen stesky, vzdechy mé mne krmí stádo a každý slib je hodně jalový.“ Z dvou stínů jeden do vousů se usmál; Flavias Ursin. Vážně hlavou kýv. – On věděl, papež jak by tiskl, že lže, však zdraví svého byl vždy pamětliv. 30 Kdo nesouhlasil, často umřel náhle, kolika jakás, zničen do rána, kdo v noci spát šel jako ryba zdravý, Borgiův recept? Aqua tofana? „Z Francie posel?“ „Ano, otče svatý.“ „Z té země věru malou radost mám, král Francouzů je slaboch, hříčka větrů a Hugenoty marně proklínám.“ „Už marně nikoli“ – děl posel šeptem. „Že nikoli? Nu, tedy mluvte přec! Zda Francie král rozum náhle nabyl, či kacíři v náš vešli ovčinec?“ „Už tisíce jich vychladlo tam v těch dnech, jsou mrtvolami škůdci zavilí, chvěl vzduch se jejich stenem, jejich krve ulice všecky už se napily. Na dvacet tisíc kacířů tam zbito jen v jedné noci: Anděl s mečem šel před věrnými a mocně bodal, stínal, kdo nebyl z nás, už navždy oněměl.“ „A král dal souhlas?“ „Ano, otče svatý, duch milosti jej přece osvítil – Hossana zvolej, kdo máš lidská ústa, Pán chtěl to všecko a Pán s námi byl.“ „A Coligny? Jenž jejich pavezou je?“ „Byl kdysi, není. Mrtev Colini.“ A: „mrtev, mrtev! Colini je mrtev!“ zavýskl papež tichých do síní. 31 Na nohy skočil. Sem tam jizbou běhal šílenou téměř opit radostí a křičel, smál se: „Colini je mrtev!“ Smích zařezával všem se do kostí. Na východě pak jasný paprsk zaplál a v Říma ulicích zněl divný šum. A zvony duněly a kněží hřměli to bartolmějské hrozné Tedeum. 32

BALLADA O JEDNÉ ČARODĚJNICI.
Kdes chytli bábu, přivlékli ji před mnišský soud a vzali na skřipec. „Hoj, bábo, zle teď bude tobě, dej čerta z těla vyhnati si přec! Že satana se odříkáš teď? Však pověz napřed, co’s s ním tropila! Že nic a pranic? Kate, zatoč!“ A babí krev už zemi kropila... Na palcích tvrdé palečnice, na skřipci leží bába zsinalá. A klouby praskají. A ječí: „Já, páni, čerta vůbec neznala!“ „Jak volala’s jej, Belzebuba, a pověz, jaký byl ten kozoroh?“ „Vždyť z kázání jej znám jen, víc vám by každý páter o něm říci moh.“ „Hoj, bábo, ještě hůř ti bude! Jsi kacířka, to věru zatvrdlá – do knih piš, pane písaři, hned, že milostí ta důra pohrdla! A kate, další stupeň muky!“ Pochodeň smolná nahých na žebrech. A syčí kůže. Hrozný zápach. „Nu, pověz, co víš o těch konifrech!“ „Ó, milost, milost,“ bába sténá, „já s čertem, věřte, styku neměla. Za mojí dcerkou knězek lozil, a dcerka milovat ho nechtěla. 33 A já mu dvéře ukázala – to celá moje vina je a hřích.“ „To čert z ní mluví. Polej, kate, ji horkou smůlou!“ zrudlý volá mnich. A oheň syčí v dusném vzduchu. „Už dost má,“ děl kat, bábu odvázal, do kouta hodil jako kládu a mnich se usmál, písař do knih psal: „Ten Belzebub šel těžko z těla, a mrška zas’ by moh’ se vrátiti, a proto soud se usnes’ moudře, tu hříšnou schránku čerta spáliti.“ Na provaz bábu uvázali, a plamenům ji dali na pospas. Na větší čest a slávu Páně,Páně kdy její dceru mniši spálí as? 34

KAREL ST. Z ŽEROTÍNA PÍŠE CESKÝMČESKÝM DEFENSORŮM.
Jít s vámi nemohu. Též s vámi cítím to ponížení dobré věci naší a vím, že křivda stihla vlast mou milou i naši víru. Divný los nám padl, vždy křivdy trpět. Ale přece lepší, než křivdy páchat, bratři milovaní! Kdo křesťan, musí hněv svůj překonávat a já svůj zdolal. Chtěl tak zákon Kristův. Snad slabost je. Kdo „ano“ může říci, kdo řekne svoje „ne“? To, věřte, hlodá,hlodá v mé lebce mnohdy. Často přemýšlel jsem o věcech těch, však nemohu se dobrat, ať kam chci, hlédnu, pravdy vrchovaté. Je zákon tady. Slabý dal ho světu, či kdosi silný? Svojí láskou silný nad rytíře a vojevůdce všecky? A je-li zákon – slabost poslechnout ho, či heroism? To mi nešlo z hlavy, než teologem nejsem, občan prostý a skromný křesťan, spasen jenž chce býti. My učili se, odpouštět že třeba i nepřátelům, líci nastaviti, když ránu dostal’s jednu, ráně druhé, neb nikdo neví, zlo proč na nás seslal Pán zástupů; kdo prohléd’ jeho soudy a kdo chce soudcem ve při vlastní býti? Kdo zákon boží mušketou chce hájit, zda křesťanem je pravým? Též jsem válčil, meč v hrsti svojí, proti Filištínům, když moje mládí vichrem zašumělo, než kdo mi poví, zdali Hospodinu 35 ta vojna líbila se? Bohu nechmenechme, co jeho jestjest, a jeho vůle je-li, by trpěli jsme, trpme bez reptání. Je, pravda, i v mé duši velmi hořko, když summu křivd všech představím si někdy, na nás jež přišly. Mnoho unesli jsme v doufání milém, v časy blaženější i snesem ještě leccos, páni milí, je rod náš věru velmi houževnatýhouževnatý, a v pokoře-li vezmem, co nám dáno, snad smiluje se Pán. A časy lepší zasvitnou všechněm pravdy milovníkům – ne z naší vůle, ale z Jeho moci – duch jasný oživí vše lidské mozky a prolne láskou všecka srdce lidská. Co Buquoi nám, co Dampier je tvrdý? Prach prachů. Stéblo v ruce Hospodina, když chce, je zlomí. Věřím, že je zlomí! Vy mečem chcete při svou rozhodovat? A Kristus, jenž děl Petru apoštolu: meč schovej v pochvu..pochvu... Vám co Kristus řek’ by? A jeho milost, pán náš FerdinandusFerdinandus, zda právem nebyl na trůn český přijat? Jen vzpomeňte! Zda z dobré vůle dosed, či vlivem pletek, nechci rozhodovat, však dosed přece, se souhlasem vaším. A tehda čas byl říci to, či ono a nikdo neřek’ svoje: nesouhlasím. Je nyní pozdě. Pán je právem pánem. Zda neholdoval jsem a nepřísahal též věrnost jak vy, jako všichni jiní. A přísaha-Ii křesťanu je ničím? 36 Meč nyní tasit? Nemohu a nesmím! Že Němec je? Vím, Němec, ale křesťan. Že despota? Aj, pravda, soudím, je to. Ve StýrskuŠtýrsku deptal víru mnohých krutě, však to věc boží. Jemu nechme soudy. A že nám stejně odvděčí se asi? Tak slaba naše víra, bratři milí? Bůh naše hradba, zeď je nerozborná, nic před ní Buquoi s Dampierem bude. A češství mého věrnost podstatou je, Čech slova nezrušil a rušit nesmí, neb Čechem nebyl by. A despotismu má víra brání bránit násilností, i právní smysl. Kdo byl zvolen králem a holdy přijal, na věrnost má právo – meč tasit na právo? NoNe, stokrát já řeknu, bratři: nelze, nelze tasit, i zachovám se, jak mi přesvědčení učinit velí. Za mnou Morava by jak obr z bájí vstala ku odboji a sbořila hráz jako ručej prudký (mi lichotíte)lichotíte), pravdy je v tom trocha, však k hříchu vstala by a proti právu a to mé nitro schválit nemohlo by – ne, neproste mne, marné přemlouvání, hlas milých ujců zněl by nevyslyšen, mé rozhodnutí jako skála pevné. A radu chcete-li, tož radit mohu – já o tom právě mluvil s Lichtenštejnem – je radno vzdát se plánů velkolepých i politiky oné Anhaltovské i všechněch tůček, Jeho Milost smířit, o mírný ortel radno požádati 37 a Lichtenštejn i Ditrichštejn mi praví, že Jeho Milost k smíru nakloněn jest i k dobré vůli. Moudrost politická nepálí mostů, šetří svojich lodí, s ústupem čítá, toho pamětlivi též buďte vždycky. A Bůh dejž vám rozumrozum, ujcové milí, rozum, dobrou vůli, pokoru také, dobrou trpělivost – – 38

1620.
– Je mrskat budeš pruty železnými, jak nádobu je zkrušíš hliněnou. Ať z jejich vesnic vyvalí se dýmy, ať v bědách, žalech Tebe vzpomenou – – – – – – – – – – – – – – – – A jejich města ať jsou ssutinami, a jejich pych ať, nahý LazarLazar, chodí od věznic k pranýřům. Pán dnes byl s námi, zem jejich dal nám se vším, co kdy zrodí. A my ji vezmem. Všecka naše bude, v přísnosti hněvu s ní chcem promluviti. Ať požárů ji sžehnou blesky rudé a výstražně všem tvrdým lebkám svítí. Ty, jasný císaři, jim zaplať rány, jež církvi dali, plať jim oprátkami, bij vzpurnou čeleď, sedláky i pány, On velí tak a On teď bude s námi – – – – – – – – – – – – – – – – A stalo se, co jesuité chtěli. Dny hrůzy přišly na zem ubohou. A hrůz těch bychom zapomenout měli? Ne, Češi nemohou. Ne, nemohou! 39

RAKOCZY.
– Děvečka chudá v mnohém ponížení v tebe jen doufá..doufá... Tak mi páni psali, exulant český prošel císařskými, list přines včera..včera... Hola, vína podejpodej, můj věrný Pálfy, toho nejlepšího! A kníže v číši ponořil své rety, pil dlouho, mocně, prázdný pohár odvrh. – Jít? Nejít? Nevím. Dvacet čeká tisíc na první povel. Koně husarů mých kopyty hrabou v stájích nepokojně a dělostřelci děla vyčistili, že blýskají se potvory ty hluché jak drahý kov. A Torstenson psal opět, bych kvapně vytáh’, vrh’ se na císařské, než seberou se rozptýlená vojska; zle orlíkům těm bylo u Svídnice, rval švédský lev tam orly Habsburkovy. l Mazarin psal, liška nabíjenánabíjená, a Francouz, Švéda, hory slibují mi i doliny. Prý zlata co chci jenom a všecky zámky, jež mi v ruce padnou.padnou, i štěpánskou prý korunu mi dají na věky věkův. Exulanti prosí, děvečku chudou abych bránit přišel. Jak dojemné jsou všecky jejich listy! A já bych letěl. Moji sokolové by pluky Němců hravě rozdupali a moje prapory by hrdě vlály okolo Vídně. Torstenson by z Němec císařské honil a já na Dunaji. Jen jedno v cestě. Turek nedovolí. 40 Tak veliká tu hřivna ladem leží. I moc i sláva má, i tučná kořist a císařovo hrozné ponížení. Už vidím, jak by prosil o mír věčný. A Turek nedovolí. Římskou víru v ochranu vzal teď vezír cařihradský. A rád bych věděl, proč se Turek pálí za římskou víru, skála Petrova snad (ji pluky ďábelské prý nepřemohou!) už vratká tak, že Turek pohan musí ji ochraňovat? Co mu za to dali? To rád bych věděl. Leccos povídá se, prý křesťanek pár dali sultánovi a líčka bílá turecký meč staví, by nemoh z pochvy. Pálfy, vína přines! Jít? Nejít? Nevím. S Turkem nežertujme, což kdyby náhle pohnul vojsky svými a Vídeň bránil? A věc naše hyne a hyne moje touha letět prudce k Dunaji řece, kde nás kořist čeká i velká sláva. Děvečko ty chudá, utisklá, bědná církvi exulantůexulantů, nadarmo prosíš, čekáš auxilium, já šel bych křepce, ale Turek nedá, děvečko chudá, ty jej nepodplatíš! 41

CÍSAŘ JOSEF II. PODPISUJE TOLERANČNÍ PATENT.
A tak buď, jak být mělo na počátku, je člověk volný, duch svou chce jít cestou a s Bohem mluví-li, chce mluvit po svém. To názor můj. Kdo veto zdůraznit chce? Že jeden ovčinec a jeden pastýř, na privilej tu neradno že sahat? Dvé blesků rudých že má papež v ruce? To důvody jsou vratké, slabých duší a mráček v slunka žehu rozplyne se a bouř-li přijde, také přečkáme ji! Už mlčte, páni! Že se mnozí vzbouří? Kdo pravdu vidí, musí za ní kráčetkráčet, a ostatně, ti jedni mnoho měli, ba všecko měli, peklo, zákon, katy. Když z mnoha vezmeš, příliš neubude. A konečně je pravda. Rád je nemám, ty černé můry, úlisné a chytré, neb sladily mi život mnoho roků a všelijak. Než věc to vedlejší je a právo hlavní. To je na mé straně. Proč dusit světlo? Můr pár křídla aby si nespálilo v nových zoří vzplání? Já v písmech četl mnoho, mnoho nocí a dočetl se: každý odpovídá za svoje činy, svoje pochybení, kdo žije čistě, spasen bude jisto, ať formu volí tu si, nebo onu, i třeba žádnou, svědomí-li nedá pro tu, či onu rozhodnout se kvapně. 42 A žije dobře..dobře... koho nutí žítižíti, ne jak chce on, však druzí jak chtí po něm? Je obřad všecko? Nitro víc-li není? Na formě ulpět? A proč? Věru nevím. Ten občan jako ten. I daně platí. Proč jedny dusit, druhé vyvyšovat? Když svobodnou má člověk míti vůli: nuž, měj ji! Patent dlouho přichystán byl už v mysli mojí. Svoboda všem duším! Všem církvím rovnost! Pakli všecko nedám, přec dám jim něco. A pak věky půjdou a brousit budou moje hrubé dílo a vybrousí je jako brusič kámen, že od lesku až oči zamlží se. Den volnosti kdys přijde, vím to, chápu, že den ten vzejde, musí, musí přijítpřijít, a člověk sám si poměr k světu najde, bez Boha, s Bohem, jak mu bude zřejmozřejmo, a půjde cestou, kterou sám si zvolil, bez hrůzy pekel, soudů, inkvisicí! 43

ERITIS SICUT DEUS.
Nad mlžnem věků, v pronikavém zjasnění se obráží kraj rozlehlý a svůdně krásný, pod stromů houští hrdla ptáčat v básnění se předstihují, orel vznes’ se v azur jasný a vzduch se chví, od jeho křídel kroužení jak tísíctisíc jisker by se dolů sesypalo. Kraj rozkošný, zde věru není soužení, zde srdce nechvělo se, oko neplakalo. A prostřed ráje, slunce jasem objatá, jde bytost svěží, plavovlasá, rozesněná, na prsou bez, ve vlasech růží poupata, jde krokem koťat laškujících první žena. Pod stromem rozlehlým krok náhle zastaví a upírá zor na houšť v jistém překvapení: tam v spiralách, jež leckdy oko pobaví, se vine had, na slunci kůži v duhu mění. A ploskohlavec posléz’ v dvorné úkloně před královnou všech tvorů kovový hled klopí: „Jsi, paní vzácná, spokojena úplně se sluncem, které sady rajské v žáru topí, jsi spokojena, paní, s všemi vodami, jež nyvé písně za večera šepotají, se květy, jejichž vůně smysly omámíomámí, a s křídlatými hudci, kteří kol tě hrají? Nic více nechceš, dcero rajské zahrady? Co možno sluhovi, to věru naplní se.“ A Eva šeptla: „Jsou tu různé záhady.“ A ploskohlavec opět sklonil čelo lysé. 47 „Ty záhady, jichž někdy mučí dotyky, nechť tobě, dcero, více nejsou záhadami, všech věcí původ, všechněch věcí zániky, kdo plod sní, pozná, bůh než projde zahradami.“ A Eva hledí. Plod je velmi vábivý, jej nezřela, když ráje houštím procházela. „Kdo pozře jej, své vůli hned se zadiví, jak bůh se vzepne, bohu ve všem roven zcela.“ A Eva vzala. Plod má vůni podivnou, chuť má též divnou, sladký je a omamuje. A ploskohlavec vzpjal se, jeho oči žhnou a sykot prudce jako vítr v houští duje. A slyšet z dálí temné bouře hlučení, hvizd vichrů divokých, jež od severu letí: „Je tvůrčí síla neustálé mučení, kdo jedl, bůh je, v radostech i ve prokletí, všech prasil kosmu v sobě nese znamení, všech rozkladů tu hlubou bolest věčnou, vše tápání, jímž lidské srdce kameníkamení, i neúkojnou touhu bezcílnou a nekonečnou.“ Ať člověk s broučkem v travách lehce zatiká, ať s lvem řve v poušti, s láskou rve se rozvášněný, jak jedno skončilskončil, druhé chvatně podniká, neb kletbou los pad: s ničím nebýt spokojený. 48

LOKÁLKÁŘ.
Tož o čem psát? Vražd sedm událo se a včera pět jen. Jak to postupuje, krádeží osm, jedna velká loupež – zas klenotnický závod navštívili na dnešek v noci páni dlouhoprstí – je pudil hlad, či vášeň chorobná jen? Či vzešlá žeň to biografu setby? Je mnoho látky, ale stále stejná, dle jedné šablony, že lidstvo nemá již intuice, smyslu pro novotynovoty, bez velkých potácí se erudicíerudicí, a vraždí-li, tož vraždí sprostě hloupěhloupě, a loupí-liloupí-li, tož loupí neuměle, buď lapku chytnou, nebo uteče jim, bez důmyslu však – že byl strážník líný, či náhoda že šťastná lotru přála. A psáti o tom. Nový detail najítnajít, kde pranic nenínení, a tak z kůstek suchýchsuchých, po různu jež jsou kolem roztroušenyroztroušeny, skládati tvora. Čiň sese, Cuviere! Pro radost být má, pro potěchu v nudě, všem zahalečům, služkám, pikolíkům i pensistům, jimž „utíká“ čas zdlouha jak líný slimák. Vší té lidské sběři, po sensacích jež natahuje ruceruce, a noviny by na dračku šly denně, ty všecko pěkně musíš vyzdobiti, zde vtipem, barvou a tam třeba krví. Oč lépe na tom kolega můj milý, jenž úvodníky píše v potu tváři skřípavým perem. Co chce, sobě děládělá, 49 a jak chce, dělá, se vším hrát si může, se slovem piplat, chutnat jeho vůni, in politicis nového nic není, vše stará píseň, hraná k omrzeníomrzení, a je-li přece, pak nic věru po tom, o neúspěchu českém nemluviti je lépe, jinam pozornost je nutno obrátit hbitě, by ta česká bolest tak nebolela. Turek pět-li Vlachů v Tripolsku zbije, kolega můj báseň už píše nadšenou: „Ten chorý člověkčlověk, jenž v Cařihradě leta dokonávaldokonával, při síle ještě. Slyšme, leccos může nadrobit světu. Palčivá je stále otázka jeho bytí.bytí.“ Dardanelly a dráhy východní i Albánie i Trapezunt, Ercerum, Arabie, a Levanta, och, o tom mluvit možno pět, deset hodin. O Bulhařích také, o Lozengradu, Štipu, Bregalnici a kdo ví, o čem. Mluvit jako v básni a tak i onak, se všech možných hledisk, i prorocky i naivně jak děti, však slovy krásnými. Ta nikdo nečte, zvoní-li nadpis jen a dobře lehne a věta slední prorocky je vzdutá. Och, závidívám často osud tentotento, pro sebe psát a pro tiskaře jenomjenom, a proto, že je článek politický přítěží nutnou, copem staré doby, kdy lidé ještě četli politica, o české státní právo hádali se. Kolega můj si se slovy hrát může, s větami piplat, řádky pulérovat a jistě radost, pero odložil když, má z toho díla, nikým nečteného. 50 Nu ano. A já. Frašný šašek z cirku, jenž slove žítím ve všech jeho formách, potomek jakýs oněch bestiárů, pro radost césara a římské luzy co šelmy dráždili a štvali v zápas. Nu pravda, tam ti leckdy v prackách dravce skončili život. Doba moderní je, nám z nervů pouze cosi vystřebává. Jsi lékařem, jenž léky žítím platí? Či šiřitelem nemoci jsi strašné? Ten onen vidí životní tvé dílo – jak monotonnímonotonní, protivné a nutné, pro tebe ovšem..ovšem... Ten či onen tobě do škůdců nadá, protesty se píšípíší, a přece lidstvo býti nechtělo by bez tebe, brachu! Avšak metér píská. To znamení znám. Rukopisů třeba. Už hocha pošle. A můj papír prázdný. Je třeba spěchat. Báseň nezahoří na bílé škartce – básní nečte nikdo, však dám přec vtipu víc, než mnohý básník ve svoje dílo. V nervech cosi škubá. Tož o čem psát? A napřed? Sedm vražd je, jak vejce vejci podobny si všecky, o které začít? Důru zabil mladík. Románek z bahna. Když ho vedli v poutech, já potkal ho. Byl ještě zpola dítě, modravých očí, rusý vlas se kroutil nad bílým čelem. S hlavou sklopenou šel a k smrti bledý. Dítě neviňoučkéneviňoučké, a přece vraždil. Vášeň ovládala tu útlou ruku, nožem prudce mávla. Tož popsati to? Salon prodejných žen, onoho chlapce, nežli ruku vložil 51 na svoji oběť, orchestrion hřmící a draperie rudé i lamp zářízáři, kokotek úžas, když ji našly v krvi, tam vedle stolku, v boji svalenéhosvaleného, a pokřik hostů. Všecko jak tam bylo. Jen podrobnosti! Čím víc, tím je lépe! A lid se bude nehorázně bavit, neb podrobnosti vážným činitelem jsou právě. Zločinu, jenž ničím byl by v té spoustě různých denních tragedií, dodají kouzla. Hocha musím popsat do slední čárky, fotograf že lépe by tvář tu nevystih. A oděv taky, šat rozervaný prudkým zápolením i nástroj vražedný. To byla dýka? A kde kdo bude řádky moje čísti. Snad vrahu také podstrčí je hlídač a zadiví se. Matku má-li chlapec, na vesnici kdes, číst to bude také. Hle, zločin! Vrah! V tak špatná zapad místa, byl zkažený a zvrhlý, jakýs Kmasoň, snad výchovou to bylo zanedbanou – a z vášně vraždil kněžku Milittinu, jak hnusné dílo! Vím to, lidé všichni je odsoudí! A matka? Srdce matek je vždycky podivné a nedoberné, snad maloučkého chlapce rusovlasou uvidí hlavu, jak ji kdysi zřela na klíně ležet. Vrah? Ne. Dítě. Dítě! Mé milé dítě... V slzách na zem padne a bude úpět, vlasy rvát si s hlavy, jak v jedné pěkné básni čet’ jsem o tom. 52 A tučný měšťák lokálku když přečte, si řekne: blázen. Kokota snad kterás v zasnění šeptne: „měl mne zabít raděj’, dnes noviny by o mém pohřbu psaly a to by bylo hezké..hezké... Co je život? Jen jedna kaluž, jedno bahno slizské.“ A zase hvizd zní? Hodiny že, brachu, tak rychle prchají a na papíře ni řádky dosud? Milý lokálkáři, tvůj césar chce se chvilku bavit hrami, tvá obec číst chce, nuže, pera chop se. Když bestii v čas pravý nenakrmíš, řve věru hrozně....hrozně... 53

MLADÉMU POETOVI.
Úspěchu ždáš si, vidím. Není oč státi, věř mi, světluška mihotající úspěch je pouze. Divnou si noc řeč spřádá, od věků mluví k věkům. Světluška zatřepotala křídly a zhasla. A přece zástup lidský po muškách hlavy točí. Tajemné prařeči hloubek nikdo snad nedbá. Úspěchu dojít chceš-li, tajemství duší pomiň a knihy nerozevírej, z níž pravda trýská. Líbivou formou spřádej myšlenek drobné hříčky, o velkých kladech pak nemluv zbahnělým srdcím. Snad jednou revoluce zaklepe rukou drsnou na lidská srdce. A potom světýlka zajdou. To přijde jednou, chápu. Než dlouho do rozdnění. Bez strachu o svoji slávu štěbetat můžeš. 54

RONDEL GALANTNÍ.
Rondelem dvorný básník Paní svojí zavrkal něhu lichometným rtem a čekal, zdali jeho touhu zkojí – vzrušením tepny hrály v nepokoji. A rozčechrával cudných krajek lem rondelem. Věk galantní už minul, ve hvězd roji svůj osud přestal dvorný básník číst; dřív krásné dámy poetů jsou zdroji, dnes lodě opěvá a strojů hvizd rondelem. Za píseň tyč mu telegrafní stojí, za ódu špičák, nebo těžní klec. Illuse zdaliž touhu neukojí? Však nežli tyčky, krásko duše mojí, bych vaše rety líbal raděj přec rondelem! 55

PÍSEŇ STAVITELOVA.
Můj Solnesi, co stavěli jsme v mládí rozmachu, ve plání tuch a vášní rozhoření nezbádaném! A leckterá ta stavba sesula se do prachu, nad krajem bouře jek-li zazněl s vichrů prudkých vanem. Je člověk slabý tvor a tvor jenž touží po síle, po nápoji, co fantasii orlí křídla dává, po vzmachu práce; v časů letu cítíš nemile, že nápoj nepůsobí už a síla vyvětrává. Ve šerých kobkách mniši rozjímání zasnění, na každou otázku chtí odpovědít pergamenem, kde citát vhodný. Živly hlodající v kameni ve prášek mění vše, co kdysi bylo pevným křemem. A staviteli dodán materiál takový, že pyšných kathedrál a zámků z něho nevystaví, byť napínal um; v podvečerní oblak nachový se nevypne věž, Helios ji zítra nepozdraví svým jasným úsměvem, jenž nad lékaře všechny je a nad umělcův zpěv, jenž k duši vřele hovořívá; pták štěstí nepřiletí, pod střechou se neskryje a staviteli chanson cituplný nezazpívá. A v zápolení s tím, co stěžuje mu každý vzmach v prostředí nízkém, jehož výpar mozek otravuje, v citovém rozchvění dnes prorocky své ruce vztáh’ váš stavitel a naposledy přízi touh svých snuje: Už trpaslíkům chýže nebudeme stavěti, ni bohům vylhaným věž, by vznos dala kathedrále; jen jeden hrad a daleko od lidské havěti, svůj vlastní hrad, v němž bude zníti: dál od hradu, dáledále, 56 a prapor nikdy s jeho nezavlaje cimbuří na počest hostí, rytířů, dam krásných, oslnivých; se sebou sám, pán hradu nikdy duše nezchmuří, mu stačí rosa na květech a kouzlo oblak sivých. Za cenu života, v němž ubývalo závratí, si poslední dnes zvednem stavbu k nebes modré báni. V propastech nicoty se tato stavba neztratí, neb z hloubky srdce vážili jsme tvrdý kámen na ni. 57

PÍSEŇ HLEDAJÍCÍCH.
Vesmíru tajemství nezbádaná, tělesa rozlehlá, v hluchém kosmu v atomy rozkládaná, víření, kroužení nekonečné, komety divý let od hvězd k sluncím, hořící veliké světlo věčné, toužíme poznati, synové hvězdy malé, v prostoru prach prachů rozetřený a země hrozny zralé, do výše kvasíme, k překonání hodnot všech minulých, slupek prázdných pod stoupou rozeznání – ve svých se myšlenkách přehrabujem, v hledání Praslova neznámého porodů bolesti pociťujem, zápasy, porážky, vítězství nepokojná, všechno už prožila, procítila, číš vína neopojná – zajásat chtěli jsme písní plesnou, zpěv na rtu umlká zsinalém, hledající velkého Praslova nenaleznou... 58

MELANCHOLICKÁ SONATA.
Dlí naše koráby v zátokách, neschopny vyplout na širý okeán, vzedmutý vichřicí prudkou, rez hlodal na nýtech, rozhlodal pancíře všecky – hynem a zahynem tou s rezem neslavnou půtkou. Je mužstvo zemdlené, nečinnost ubila vzněty, vlajky jsou spuštěny, do stěžňů chvílemi tlesknou, jak vítr zaduje přes bradla, skaliska rudá – a příboj z dálek nám hourácí písničku tesknou. Do srdce vrývá se, plní je nezměrným žalem, na výspě neznámé trosečník naděje nemá, opět že uvidí přátely s vlajkami svými. Z očí zří truchlivost, na rtech dlí výčitka němá. A přece kdysi (: či zapomnět možno-li toho? :) brázdily koráby, jež leží za větrem nyní, široký okeán, s vlnami hrály si směle – ty časy minuly. Na moře vyplují jiní a sklidí slávu i bohatství objevitelů, vítězů nad mořem, skvělým se zablesknou činem, světy si podmaní, všecko, co v toužení našem hořelo šarlatem, spájelo ohnivým vínem. Rozlehlé končiny válečným naplní hlukem, polnice zabouří, útočné signály zazní. Vítězi dál půjdou, ocení vítězství svoje, milenci Štěstěny, hlomozní, silní a krásní. Nové se objeví hodnoty v zjasněných duších, koráby potomků dostihnou ostrovů visí, kam jsme my nemohli, jednou, vím, doplují oni. Nový lid vzpomene oněch, co byli tu kdysi? 59 A poet zasněný, do dálek slouchaje, tuší, co Orli budoucna uvidí v prostorech bílých, co najdou v hlubinách duší svých prohřátých sluncem, velikým sluncem. V těch závidět chtěl by jim chvílích. 60

LÁSKA.
Jen jednou, jedenkrát možno mít kohosi rád, být chtěl by’s otrokem, aby ti okem svým vlád’, v bezmeznu oddání duše své rozvitý květ podat mu bezelstně, ať si jej roztrhá hned – ve prachu zdeptaný, nad krále šťastným se jmítjmít, kam prstem pokynul, bez hlesu, poslušně jít, propastí nevidět, přes proudy, přes trní vpřed, vzrušený, vznícený, do dálky upřený hled – jen jednou jedenkrát životem takto lze jít, v číši-li bolehlav, nápoj ten bez hlesu pít, myrrha-Ii v číši té, jak nektar k ústům ji vznést, úplná oddanost, fata duch, toť láska jest! Nikdo v ní neselže, byť uměl jakkoliv lhát, jeden je přízvuk jen, žár ohně ve slůvku „rád“, praskání požárů, skučení vichřic je všech v tom slůvku jediném, jeden v něm šumící vzdech, jen jednou, jedenkrát hluboce možno tak vzplát, ráj vidět před sebou, za visi reálno dát, myslit, že neztratil’s, naděje pak-li ti vlá: v sad vejít... Co na tom, cesta že daleká, zlá! Ať hloží rozšlehá obličej, kůži ať rve, cosi tě pohání dál a dál, v bezmezno zve – pak se zrak rozšíří, vzplane a v kostech je třas: mlčení pralesů zšeřelých obklopí nás! 61

ZA MLADOSTÍ.
I.
Ty časy, kdy vše hřmělo v tobě, se nikdy více nevrátí, o mnohý sen je člověk chudší a hlava prosta závrati, jež jímala ji v dobách oněchoněch, kdy z retů dívčích toužil’s pít, kdy každý den nes’ vzněty nové, kdy opájel tě hvězdný svit a tlukot ptáků v hustém četí, stlumený zurkot pramene – vše pominulo, oněměl hvozd a stichlo srdce zmámené, je člověk jako rampouch ztuhlý a nedojme ho dívčí smích, pro rukavičku neskloní se, již kdysi dvorně k retům zdvih – a kde dřív oheň citu hořel, dnes rozum loučí svítí sisvítí si, a vznět-li nový přec se ozval, sarkasmem hned jej promísí. Však někdy večer..večer... Ano, večer, když noc dnu sedla v zátylí, u okna stařík zkormoucený po prchlém mládí zakvílí. 62 II.
My nové řády v myslích počli snovat, společnost vést zas novou na dráhu, my celým světem chtěli pohybovat a mladosti meč vrhli na váhu – jak pyšný Brennus. A co převáží jej? Království slavná zdali těžší jsou? My řekli duchu: dobývej a spíjej, bij vtipem, hněvem, bij i sotissou. A bouřili jsme celou řadu roků, nic nebylo nám svato na zemi. A posléz dozněl ohlas našich kroků, svraštělé rety brzo oněmí. Co zbylo z toho, co jsme potíralipotírali, a výsledek kde naší práce je? Jen pro Charona zbyl nám peníz malý, jenž přejde s námi Styxu peřeje. III.
Tak mi někdy hořko je – člověk zpátky obrací se, minulost zří – truchlá vise, mraky, sněžné závěje! Nebylo a nebylo v celém žítí trochy štěstí – květům v mrazech těžko kvésti, hoře vzněty ulilo! 63

PÍSEŇ MLHAVÉHO PODZIMU.
Moderní život. Nervy roztřeseny, a v duši neklid. Horečně čas letí, byl’s včera mlád a dnes už stáří ťuká – to včera jak by bylo velmi dávno, na lásek pár si vzpomeneš jak v snění, na čísi měkké ruce, milé oči – jak modré byly a jak byly drahé, broušený granát v pozdním slunci hoří – na snů pár, touh a trochu ctižádosti, na první úspěch – za mnoho však nestál – na bolestí pár, jež se zdály peklem – a dnes to všecko, co kdy’s hrálo v duši, co plesalo i lkalo hlasem z hloubek, jak nebylo by. Vzpomeneš a mizí to všecko, jak by’s hleděl z okna vlaku, na cizí kraj a pustý, nežádoucí. Vše jednotvárné. A sedadlo tlačí a lidé protivní jsou. Uhýbáš jim. Na průvan broukáš, do shavlu se halíš. A chvíli ještě všemu chtěl by’s věřit, jak věřil’s v mládí, zkazkám o andělích, o lesních ženkách, co kdes’ v houští tančítančí, a chvět se, kolem hřbitova když přešel’s, vše smísit v jedno, báji, katechismuskatechismus, a rty své vnořit v mixtum compositum s rozkoší jakous. Marno, život drsný pohádky, sny i vise rozprášil užuž, jak v podzim vítr listí rozežene. Let mnoho slyšel’s pouze: věda, věda a mathematik, astronom své jistil i filosof. A konec konců není 64 už k čemu přilnout. Nic, nic, představ chaos a zmatek pojmů. Že tu někde průvan? A stanice se blíží poslední už, k ní nechtěls. Musíš. Není jiné cesty. Nic nevábí tě, nic tě nespokojí. Co uzříš? Tušil’s – netušil’s toto, brachu? Záhada hlodá. Hádanka vždy trápí, než rozřešíš ji. Tuto nerozřešíš. A ještě zpívat chtěl by’s píseň svoji, však v hlavě prázdno, srdce vychladlo už. Rým nechce zaznět. Nervy roztřeseny a v duši neklid. Ochablost a smutek. 65

ČESKÉ PÍSNIČKY.
I.
Tak časy letí: per aspera dále, bez oddychu a velkých orací. Ráj slibují nám filosofi stále, když budem takoví a onací. To, ono máme ještě učiniti, tou, onou ctností zaskvíti se víc, methodu tuto ještě promysliti – dí filosofka, sama nečiníc. My poslechnem a hlavou pokývneme jen s resignací jakous nehybnou a kolejí dál vyjezděnou jdeme, kdo po nás přijdou, také pokývnou? II.
Je věru hořká česká zem a vše v ní hořce chutná, tu ořech zhořkne v jádru svém, polibek – slza rmutná – a číš-li zvedneš, chceš-li pít, vstříc myrrha zavoní ti. Chtěl’s kdysi zorám v ústret jít? Zda u nás slunce svítí? 66 III.
Tam venku, ano, tamtam, tam za horami, je světlo, vzduch a radost z života, tam, je-li ples, je příroda ples samý a člověk jen se v kole mihotá. A u nás. U nás! Strašákem nám hrozí, dupnout si u nás dávno nesmíme, k muzikám našim oukradkem se lozí a při sousedských div se nedříme. Zde synek tak tak panenku že proved a tu a tam že slůvko propoví. Nu ano. Ano! Skákat kdo by doved, na nohou když má těžké okovy? 67

HIC SUNT LEONES...
V zrcadlech vezdy tvářnost vlastní obráží se, v pramenech vody čisté shlédneš bojovníka, kdo popatřil’s a sám jsi rekem. Kdo meč třímá, meč uzří opět, slzy zří, kdo vzlyká. V tvé oči hledím časem, nové pokolení. Když k ránu oblak zšedivěl, šeď vidím chladnou, hvězd pohas’ plápol, v dálkách slunce nevychází, na chladných luzích asfodely vadnou. Tvých otců zraky rudým ohněm plápolaly, nadšení čet jsem v zrcadlech těch. Dávno tomu. Umřeli silní. Pryč jsou. S plachým kmitem v oku, toulavý pes se k ránu vrací domů. A kdesi číše o číš třeskla nedopitá, kokota křičí, poulí zrak a nožkou mává, rudé a bílé jiskry v číši pomíchané, cynický úsměch na rty usedává. Leones hic sunt, četli jsme na mapách starých: území mnohá, velká, bílá, nezbádaná. Tvá povahapovaha, o pokolení, pouští nám je. Lev zařve? Štěkne pes, jenž ztratil pána? 68

SLEZSKÉ ELEGIE.
I.
Stvol zlomený, květ podupaný, svadlý, na starou bolest vzpomínkou se mořím. Jak lid můj žije? Denně hledím k horámhorám, je přeletět vždy touhou novou hořím. Je slyšet hlasy? Kdo že, synku, tobě do starých ran lil olej rozžhavený? Čí radost třeskla hlasem pušečných salv, když k nebi zněly tvoje marné steny? II.
S Němcem Polák obejmul se k tanci – překáželi čeští „zaprodanci“. Polský mazur, pruské Wacht am Rajny – plod až vzroste, bude tvor to bájný, rusý MinofaurosMinotauros, hněvné zraky – hajlování, bumly, krakovjáky. Ruku v ruce, roztoužené oči. A co Čech? Či do cesty jim vkročí? Němec mečem, Polák karabelou čistit chtěli slezskou zemi celou. Pár hlav sťali. Nové šiky vstaly. Spojenci se toho nenadáli. 69 Smíříme se? Zgody těžkým vínem opijem se někdy pod Těšínem? Zahrají nám „bratři“ notou jinou. Opět zazní ocel nad Lucynou. III.
Nekvil, nelkej, sousedův kdes chytá stoh-li. Stokrát, Slezsko, o tvé bídě vykřikli jsme – litovali, poplakali, nepomohli. Sousedův stoh že kdes chytá? Ať si hoří! To je moudrost prostředí, v němž žijem, hrstka plavců v rozbouřeném moři. Vratká loď je, ruce plavců unavené. Věštili nám věštci smrt už stokráte snad. A smrt přece naši loďku nedožene. Lepších časů kdysi pozdravíme zoři? K veslům, bratři! Pozor! Rovnou proti vlnám! Vichr ohne nás, však přece nepokoří! 70

BEZ NÁZVU.
I.
Poesie, poesie, tobě chtěl jsem se kdys kořit, v tobě zřel jsem lidstva zoři, v zřítelnice tvoje nořit zraky své jak v hlubém moři. Bohyní jsi, poesie, vše, co lidské srdce vysní, chtěl jsem k nohám tvým vždy skládat. Život drsnou zněl však písní. Umím se jen s bohy hádat. II.
Je pěkné hlídat rusou zoři, pást stáda kravek Phoebových a bukolickou pískat notou: beatus ille, z lánů svých kdo svoje boby v čas vždy sklízí, za marným ziskem nekvapí, beatus ille, politikou kdo svoji hlavu netrápí. Je pěkné vzdát hold Afroditě a skládat stance zvučící o divné touze, srdce, tělo,tělo vždy blažící i mučící. 71 Životem prošla též mým žena, ba několik jich bylo snad, kdo moh’ by na ty krásné chvíle bez lítosti dnes vzpomínat? Oj, vždyť se žilo jako v báji, smích zurčel na rtech, vzduchem třás a vesmír celý jeden úsměv a z očí tryskal hřejný jas. Jak Fénix člověk láskou rostl a svět mu jedním rájem byl. To všecko hezké. Někdy vzdechem též svoji radost kořenil, neb ani v krásné Arkadii vždy teplé větry nevanou a vždycky na rtech roztoužených polibky vřelé neplanou. To však je život? VšeckoVšecko, co je a být co může na zemi? Jen víno roste zde a hlavu jen věnčíme tu růžemi? Můj národ rval se na pomezí. Můj národ hubil věčný Řím. A mnohý granát s hlukem třaskl a černý k nebi stoupal dým. Kdes český zřel jsem strohý zápas. A nezřel jenom. Já se bil let pár na jedné úzké výspě a v zápasech se vycvičil. 72 O český jazyk. O to všecko, co aesthetům je hloupostí. Mně leckdy koncíř nepřátelský do masa zalez’, do kostí. A pak jsem viděl pár set vísek, jsou v dírách školy, všude chrám. Hospody plné. Páter řeční a Boha sedlák hledá tam. Kořalka teče. Opojeny jsou smysly, rozum zatemněn. A pak jen řev. „Smrt neznabohům! A sociály žeňte ven!“ A tekla krev. ToTo, milí páni, vám všecko ušlo. Zapadlo. Jsem zbytečný snad, štvancům tam těm že kdys mi zpívat napadlo? III.
Tam v dálkách plane rudý jas a hřmí tam píseň bouřlivá. Tam lidé touží, něco chtí, tam naděj srdce zalívá. Tam všichni věří v lepší čas a duch tam ducha pochopí. A u nás smutno. Zoufají myšlének nových kovkopi? 73 My ryjem v hloubkách pozemských a hoře prací ubijem. My ryjem cestu ke slunci a proryjem ji, proryjem! 74

ŽALM.
Na víčka spánek neklesl už dlouho, a hlava bolí, k prasknutí jsou nervy napjaty trudem, stesk se valí na ret; je má zem v bídě, v potupu a kaly zabředla velmi, rota korupčníků, kat ohyzdný, ji vlekla ku pranýři, od hanby k hanbě, jako harapannu, nevěstku bědnou, cejchy vpálila jí všech neřestí, jež člověk poznat může, i zlodějství, i prodajnost, i zrada jsou u nás, běda, slova běžným zvukem. Ve FranciíFrancii tak bylo, revoluce, ta olbřímí pěst šlachovitá, nežli na dvéře lidských doupat zaklepala a k palácům se vzpjala ohromivá Medusy kštice v rámci ohně, čoudu. Blesk hněvu švihal a hrom duněl mocně a bledá hrůza tehda vykročila za zvuků ryčné, drsné marselaisy na pochod vítězný a prudce vpadla jak moře vzduté do měst, vesnic, zámků, v kláštery kněžské, v damské budoáry, kde galantní jen šepty zněly kdysi, své allons enfants břeskla hlasem polnic, jak povodeň se hnala dál a dále divoce hučíc svoji drsnou píseň a širé stopy po ní zůstávaly, hlav mnoho, sťatých břitkou guillotinou – nadějí mnoho před ní přeletělopřeletělo, jak ptactvo letí před vítězným vojskemvojskem, a mnoho žalob, nářků, proklínání zůstalo za ní. 75 Bezuzdná a hrůzná šla bouře krajem, sdraným k nepoznání – a s ní šla sladkost prutů flaggelantských – ničila stromy, jež se k nebi vzpjaly, sehnula trávu. Avšak za ní spělo svobody slunce, zemi ozářilo – strom zlomen mnohý, děcko rozesmáté přečkalo bouři. A jak slunce plálo, půvabů nových tisíc rozestřelo nad ruinami starých feudálů. Po slunci onom, které vzplálo tehda nad Francií a nový ruch jí vtisklo, po vzduchu, který bouří očistěný, po rosách, které zaskvěly se v květech, já, Pane, volám, pro svou zemi ždám to, neb svobody už potřebuje slunce, čistého vzduchu, volných, čistých srdcísrdcí, a pak-li musí býti vykoupeno jediné štěstí mnohým utrpením, ohněm a mečem, Pane, vlast mou navštiv, mrskat-li nutno, mrskej bez úlevy, by lepší byla, ohněm očistěná od všelikého hmyzu korupčního, od pochlebníků, zrádců, svatokupců. Naději míti, že zas bude lépe, my bouře přečkáme a všecky strázně, o naději tu prosím celou duší a každým nervem, naději tu dej nám, že budem opět skálou, voda živá z níž vytryskla kdys v poušti zabloudivším. 76 OBSAH: Strana Z KALEIDOSKOPU VĚKŮ: Píseň křižáků7 Canossa8 Letní rozhovor9 Lovčí píseň krále Václava11 Prodavač odpustků13 Hus na českých hranicích24 Romance z anno domini 152725 Tedeum30 Ballada o jedné čarodějnici33 Karel st. z Žerotína35 162039 Rakoczy40 Císař Josef II.42
PÊLE-MÊLE: Eritis sicut deus47 Lokálkář49 Mladému poetovi54 Rondel Galantnígalantní55 Píseň stavitelova56 Píseň hledajících58 Melancholická sonata59 Láska61 Za mladostí62 Píseň mlhavého podzimu64 České písničky66 Hic sunt leones...68 Slezské elegie69 Bez názvu7471 Žalm75
E: av; 2006 [77]