LOVČÍ PÍSEŇ KRÁLE VÁCLAVA.

Josef František Karas

LOVČÍ PÍSEŇ KRÁLE VÁCLAVA.
Na koně, na koně, na Žebrák snad, víno však vezměte s sebou! Kamkoli, přátelé, pojedu rád, zde lidské pohledy zebou! Do lesů zapadnem, plachá kde laň k potoku chodívá píti, napjatý podá luk bratrská dlaň, ve hvozdu srdce se vznítí – Halali, halali, halali, halou! Dost intrik, starostí, bolestí též, člověk přec chvíli jen žije, nač myslit na hněvy, na starou lež, ve tvář jež člověka bije, na popy mazané, co chodí krást všecky mi pokojné chvíle. Do lesa, přátelé, jaká to slast, místečko opět zřít milé. Halali, halali, halali, halou! U ďasa, Rožmberk netrefí sem, a nikdo nepřijde z pánů, nikdo mi v hustém tom království mém smrtelnou nezadá ránu. Zikmund ať k ďasu jde. V tišinách svých na dostřel z kuše jen vládnu, zde však zní upřímně upřímný smích, padnu-li, vesele padnu! Halali, halali, halali, halou! A duby nade mnou ramena svá k modlitbě nejvyšší vztyčí, vraník můj, ohařík, přátelé dva ať bolem vyjí a řičí. 11 Je mi též souzeno umříti kdys, mřít chtěl bych v noc jednu stmělou, padnouti v hlušinách, starý jak rys, trefený anglickou střelou! Halali, halali, halali, halou! Nad zámkem černavý praporec vlá, Zikmundek, pokrytec, pláče... Na smrt kdo myslil by, život když plá a vraník přes křoví skáče. Užijem veselí, dokud je čas, nechcem’ znát smutků všech deště, žeže, Půto, kuši svou napneme v ráz? a píti dovedem ještě! Halali, halali, halali, halou! 12