KAREL ST. Z ŽEROTÍNA PÍŠE ČESKÝM DEFENSORŮM.

KAREL ST. Z ŽEROTÍNA PÍŠE CESKÝMČESKÝM DEFENSORŮM.
Jít s vámi nemohu. Též s vámi cítím to ponížení dobré věci naší a vím, že křivda stihla vlast mou milou i naši víru. Divný los nám padl, vždy křivdy trpět. Ale přece lepší, než křivdy páchat, bratři milovaní! Kdo křesťan, musí hněv svůj překonávat a já svůj zdolal. Chtěl tak zákon Kristův. Snad slabost je. Kdo „ano“ může říci, kdo řekne svoje „ne“? To, věřte, hlodá,hlodá v mé lebce mnohdy. Často přemýšlel jsem o věcech těch, však nemohu se dobrat, ať kam chci, hlédnu, pravdy vrchovaté. Je zákon tady. Slabý dal ho světu, či kdosi silný? Svojí láskou silný nad rytíře a vojevůdce všecky? A je-li zákon – slabost poslechnout ho, či heroism? To mi nešlo z hlavy, než teologem nejsem, občan prostý a skromný křesťan, spasen jenž chce býti. My učili se, odpouštět že třeba i nepřátelům, líci nastaviti, když ránu dostal’s jednu, ráně druhé, neb nikdo neví, zlo proč na nás seslal Pán zástupů; kdo prohléd’ jeho soudy a kdo chce soudcem ve při vlastní býti? Kdo zákon boží mušketou chce hájit, zda křesťanem je pravým? Též jsem válčil, meč v hrsti svojí, proti Filištínům, když moje mládí vichrem zašumělo, než kdo mi poví, zdali Hospodinu 35 ta vojna líbila se? Bohu nechmenechme, co jeho jestjest, a jeho vůle je-li, by trpěli jsme, trpme bez reptání. Je, pravda, i v mé duši velmi hořko, když summu křivd všech představím si někdy, na nás jež přišly. Mnoho unesli jsme v doufání milém, v časy blaženější i snesem ještě leccos, páni milí, je rod náš věru velmi houževnatýhouževnatý, a v pokoře-li vezmem, co nám dáno, snad smiluje se Pán. A časy lepší zasvitnou všechněm pravdy milovníkům – ne z naší vůle, ale z Jeho moci – duch jasný oživí vše lidské mozky a prolne láskou všecka srdce lidská. Co Buquoi nám, co Dampier je tvrdý? Prach prachů. Stéblo v ruce Hospodina, když chce, je zlomí. Věřím, že je zlomí! Vy mečem chcete při svou rozhodovat? A Kristus, jenž děl Petru apoštolu: meč schovej v pochvu..pochvu... Vám co Kristus řek’ by? A jeho milost, pán náš FerdinandusFerdinandus, zda právem nebyl na trůn český přijat? Jen vzpomeňte! Zda z dobré vůle dosed, či vlivem pletek, nechci rozhodovat, však dosed přece, se souhlasem vaším. A tehda čas byl říci to, či ono a nikdo neřek’ svoje: nesouhlasím. Je nyní pozdě. Pán je právem pánem. Zda neholdoval jsem a nepřísahal též věrnost jak vy, jako všichni jiní. A přísaha-Ii křesťanu je ničím? 36 Meč nyní tasit? Nemohu a nesmím! Že Němec je? Vím, Němec, ale křesťan. Že despota? Aj, pravda, soudím, je to. Ve StýrskuŠtýrsku deptal víru mnohých krutě, však to věc boží. Jemu nechme soudy. A že nám stejně odvděčí se asi? Tak slaba naše víra, bratři milí? Bůh naše hradba, zeď je nerozborná, nic před ní Buquoi s Dampierem bude. A češství mého věrnost podstatou je, Čech slova nezrušil a rušit nesmí, neb Čechem nebyl by. A despotismu má víra brání bránit násilností, i právní smysl. Kdo byl zvolen králem a holdy přijal, na věrnost má právo – meč tasit na právo? NoNe, stokrát já řeknu, bratři: nelze, nelze tasit, i zachovám se, jak mi přesvědčení učinit velí. Za mnou Morava by jak obr z bájí vstala ku odboji a sbořila hráz jako ručej prudký (mi lichotíte)lichotíte), pravdy je v tom trocha, však k hříchu vstala by a proti právu a to mé nitro schválit nemohlo by – ne, neproste mne, marné přemlouvání, hlas milých ujců zněl by nevyslyšen, mé rozhodnutí jako skála pevné. A radu chcete-li, tož radit mohu – já o tom právě mluvil s Lichtenštejnem – je radno vzdát se plánů velkolepých i politiky oné Anhaltovské i všechněch tůček, Jeho Milost smířit, o mírný ortel radno požádati 37 a Lichtenštejn i Ditrichštejn mi praví, že Jeho Milost k smíru nakloněn jest i k dobré vůli. Moudrost politická nepálí mostů, šetří svojich lodí, s ústupem čítá, toho pamětlivi též buďte vždycky. A Bůh dejž vám rozumrozum, ujcové milí, rozum, dobrou vůli, pokoru také, dobrou trpělivost – – 38