ROMANCE Z ANNO DOMINI 1527.
Don Garcia de Sevilla
do rodné se vrací země,
smutný, jak by v mořské bouři
ztroskotaly jeho lodě.
Stranou sedá, mlčí, dumá,
píseň, vtip jej nerozhřeje,
milenku jak by mu shltlo
nenasytné, hlubé moře.
Sousedé jen hlavou vrtí,
šeptají si cosi stranou:
veselý och, kdysi býval
don Garcia, vtipný jonák!
A den po dni utíká tak,
smutku ale neubývá.
Sevillští se vyptávají:
– don Garcio, co ti schází?
Co jsi přišel ze zámoří,
z daleké té bájné země,
chodíš, jak by duše tvoje
v osidlech se octla ďábla!
Don Garcia rukou mávl:
– Ďábel? Ke mně cesty nezná!
– Černooká krasavice
kouzelný ti dala nápoj?
– Kde by kouzla černobrvek!
Duše čistá ubrání se.
– A proč tedy smuten, druhu,
jak bys balvan v srdci nosil?
25
Z daleké co’s přišel země,
nad níž slunce nezapadá.
– Ano, bratři, ta mne hryže
nad kouzla a ďáblů pletky.
– Strašného jsi co’s tam viděl?
– Vypovědít se to nedá.
Kdo to viděl, myslil o všem,
lehce moh’ by z toho zbláznit.
– Jaká země? Věru, krásná,
po moři k ní pluješ dlouho,
týdnů ani nepočítáš,
pluješ mořem sargassovým,
kolem ostrůvků a skalisk,
až posléze uzříš zemi,
Kolumbus již slavný uzřel –
ďas jej nesl v ony kraje!
Na břeh vyjdeš, ráj to věru,
pomyslit si není možno,
co vše lidské oko spatří.
Ráj jsem řekl? Peklo je to!
Vějířových palem třásně
zefýru dech rozčeřuje,
nádherných zříš hejna ptáčat,
drahokamy v slunka jasu.
Jeden jako rubín hoří,
jiný plane, smaragd velký,
jeden topas, jiný beryl,
jeden pták je duze roven.
26
A ty písně! Les se třese,
kouzelnou tu slyšíš flétnu,
harfu tam, i mandolínu,
serenadám konce není.
Ovoce? To rajská chuť je,
jmenovat je nedovedu,
naše však je ničím věru.
Ráj? Nu ráj, však had tam sedí!
Krásná země, člověk ale
poskvrnil ji rudou krví.
Ostrovů zříš pestré houfce,
posvátná teď nesou jména,
San Salvator, Santa Clara,
Trinidat a San Paolo,
všechněch svatých vzpomenuli,
třikrát taky matky boží.
Jména svatých kryjí ale
ďábelství tak ošemetné –
Lucifer vtip lepší nemoh’
na říš svatých spáchat ani!
Bílí bratři hnědé bratry
lapají tam do otroctví,
ženy przní, hnědé ženy
mají oči plachých laní.
Zlatým prachem oslepeni,
mrskají je bez ustání,
ohněm pálí, mučí skřipcem,
kusy masa z těla rvou jim.
27
A Bůh na to hledí s výše
a kněz hledí od kostela –
dnes už všude kostely jsoujsou,
nad nimi se kříže vznáší,
v jejich stínu křesťan mučí
hnědých bratří, sester zástup –
jejich stenů, očí smutných
není možno zapomenout.
Zlata skrýše ukázali,
více snad už nemají hoho,
a přec netvor nenasytný
ve mučení neustává.
Od té doby, křesťan co stoup
na břeh luzných ostrovů těch,
je ráj peklu roven zcela,
pod kříži se smějí ďábli.
A kněz hledí – neprokleje,
zlata hrst mu lupič hodí,
rozhřešení dá mu za to.
A Bůh hledí – blesků nemá?
Nemohl jsem s vlky výti.
Proto Kristus lásce učil,
křesťan aby žil jak zvíře
posvátných jmen pod ochranou?
Zřel jsem hnědou krasavici,
umučenou před kostelem.
A mé srdce stále chřadne,
pokoje už duše nemá.
28
Vzpomínám té umučené,
vytřeštěných, strašných očí.
Za krajany své se stydím,
za křesťanství, za Španěly.
Takto mluvil don Garcia.
Sousedé jen hlavou kývli.
A den druhý celé město
opakovalo řeč jeho.
Doslechl to inquisitor,
veleučený don Pedro,
Garciu si přivést kázal
do sezení svaté rady.
A pak Garcia už zmizel,
smutkem lidi neplašil víc.
Praví se, že autodafé,autodafé
konalo se potom velké.
Kacířů pár upálili,
jeden strh’ si strašnou kápi.
V ohni, dýmu poznali prý
don Garcia tváři smutnou.
29