CANOSSA.

CANOSSA.
Už tedy konec. Takový je los můj: se pokořit a do Canossy jít a prosit..prosit... prosit..prosit... o zem hlavou bíti a střevíc papežův pak políbit. I výklady pak mravoučné přijmout a Jemu dík vzdát za ně lichotný. A mlčet, světské po vládě když vztáhne své ruce hrabivé kněz nehodný. Mít v srdci jiskru. Volnou, smělou hlavu a vědět, že jsi dobrou cestou šel. A přece padnout. Ohařů moc bylo, už můj lid jejich zubů zakoušel. A tož to všecko z mysli vypustiti, co řadu let mi bylo idolem. Já hájil právo. Lidskou, svatou volnost. A Jeho vozu sen můj pod kolem! Je konec tedy. Hořká pouť to věru. V okovech Říma jak as bude ti? A mnozí ještě mojí cestou půjdou, než kruhy železné se rozletí..rozletí... Tož čas jít..jít... Pokořit se..se... Chvíli bude ten papežův smích bolet. Hrozný smích..smích... Však vím, že jednou smělý vítěz za mnou z dalekých zemí přijde severských. A snesu potupu, neb myslit budu, až pokornou tvář nutno líčiti, na pluky mstitelů, na nové, volné lidi, na osení, jež musí vzklíčiti! 8