HIC SUNT LEONES...

Josef František Karas

HIC SUNT LEONES...
V zrcadlech vezdy tvářnost vlastní obráží se, v pramenech vody čisté shlédneš bojovníka, kdo popatřil’s a sám jsi rekem. Kdo meč třímá, meč uzří opět, slzy zří, kdo vzlyká. V tvé oči hledím časem, nové pokolení. Když k ránu oblak zšedivěl, šeď vidím chladnou, hvězd pohas’ plápol, v dálkách slunce nevychází, na chladných luzích asfodely vadnou. Tvých otců zraky rudým ohněm plápolaly, nadšení čet jsem v zrcadlech těch. Dávno tomu. Umřeli silní. Pryč jsou. S plachým kmitem v oku, toulavý pes se k ránu vrací domů. A kdesi číše o číš třeskla nedopitá, kokota křičí, poulí zrak a nožkou mává, rudé a bílé jiskry v číši pomíchané, cynický úsměch na rty usedává. Leones hic sunt, četli jsme na mapách starých: území mnohá, velká, bílá, nezbádaná. Tvá povahapovaha, o pokolení, pouští nám je. Lev zařve? Štěkne pes, jenž ztratil pána? 68