TEDEUM.

TEDEUM.
Kdo budí mne? Tma nad Tiberou leží. A ticho... šelest... opět... příšera mne lekat chce snad? A čí žhnou tu oči? Ve jménu Páně, zpátky do šera! A chvějící se rukou kříže dělá a oči poulí na stín plouhavý. „My, svatý otče, z velké dálky jdeme, z Francie, kacíř kde bit rouhavý.“ A druhý hlasem papežovi známým šept přidušeně: „pravdu řekl jen.“ Zív papež Řehoř. Protáh staré tělo a zlostně brouk: „proč rušíte mi sen? Dost času přec, až ranní slunce zaplá nad Petrského chrámu kopulikopulí a k velebné té hymně země zbožné nádhera nebes zas se přitulí.“ A šedou bradu suchou rukou prohráb: „nu, rcete, co vás hnalo za noci do mojich komnat? Radovat se mám dnes, či z nouze mám vám opět pomoci? Mé pokladnice rozhlodaly myši, kdo zlato chtěl byby, v prázdno zaloví, jen stesky, vzdechy mé mne krmí stádo a každý slib je hodně jalový.“ Z dvou stínů jeden do vousů se usmál; Flavias Ursin. Vážně hlavou kýv. – On věděl, papež jak by tiskl, že lže, však zdraví svého byl vždy pamětliv. 30 Kdo nesouhlasil, často umřel náhle, kolika jakás, zničen do rána, kdo v noci spát šel jako ryba zdravý, Borgiův recept? Aqua tofana? „Z Francie posel?“ „Ano, otče svatý.“ „Z té země věru malou radost mám, král Francouzů je slaboch, hříčka větrů a Hugenoty marně proklínám.“ „Už marně nikoli“ – děl posel šeptem. „Že nikoli? Nu, tedy mluvte přec! Zda Francie král rozum náhle nabyl, či kacíři v náš vešli ovčinec?“ „Už tisíce jich vychladlo tam v těch dnech, jsou mrtvolami škůdci zavilí, chvěl vzduch se jejich stenem, jejich krve ulice všecky už se napily. Na dvacet tisíc kacířů tam zbito jen v jedné noci: Anděl s mečem šel před věrnými a mocně bodal, stínal, kdo nebyl z nás, už navždy oněměl.“ „A král dal souhlas?“ „Ano, otče svatý, duch milosti jej přece osvítil – Hossana zvolej, kdo máš lidská ústa, Pán chtěl to všecko a Pán s námi byl.“ „A Coligny? Jenž jejich pavezou je?“ „Byl kdysi, není. Mrtev Colini.“ A: „mrtev, mrtev! Colini je mrtev!“ zavýskl papež tichých do síní. 31 Na nohy skočil. Sem tam jizbou běhal šílenou téměř opit radostí a křičel, smál se: „Colini je mrtev!“ Smích zařezával všem se do kostí. Na východě pak jasný paprsk zaplál a v Říma ulicích zněl divný šum. A zvony duněly a kněží hřměli to bartolmějské hrozné Tedeum. 32