TEDEUM.
Kdo budí mne? Tma nad Tiberou leží.
A ticho... šelest... opět... příšera
mne lekat chce snad? A čí žhnou tu oči?
Ve jménu Páně, zpátky do šera!
A chvějící se rukou kříže dělá
a oči poulí na stín plouhavý.
„My, svatý otče, z velké dálky jdeme,
z Francie, kacíř kde bit rouhavý.“
A druhý hlasem papežovi známým
šept přidušeně: „pravdu řekl jen.“
Zív papež Řehoř. Protáh staré tělo
a zlostně brouk: „proč rušíte mi sen?
Dost času přec, až ranní slunce zaplá
nad Petrského chrámu kopulikopulí
a k velebné té hymně země zbožné
nádhera nebes zas se přitulí.“
A šedou bradu suchou rukou prohráb:
„nu, rcete, co vás hnalo za noci
do mojich komnat? Radovat se mám dnes,
či z nouze mám vám opět pomoci?
Mé pokladnice rozhlodaly myši,
kdo zlato chtěl byby, v prázdno zaloví,
jen stesky, vzdechy mé mne krmí stádo
a každý slib je hodně jalový.“
Z dvou stínů jeden do vousů se usmál;
Flavias Ursin. Vážně hlavou kýv.
– On věděl, papež jak by tiskl, že lže,
však zdraví svého byl vždy pamětliv.
30
Kdo nesouhlasil, často umřel náhle,
kolika jakás, zničen do rána,
kdo v noci spát šel jako ryba zdravý,
Borgiův recept? Aqua tofana?
„Z Francie posel?“ „Ano, otče svatý.“
„Z té země věru malou radost mám,
král Francouzů je slaboch, hříčka větrů
a Hugenoty marně proklínám.“
„Už marně nikoli“ – děl posel šeptem.
„Že nikoli? Nu, tedy mluvte přec!
Zda Francie král rozum náhle nabyl,
či kacíři v náš vešli ovčinec?“
„Už tisíce jich vychladlo tam v těch dnech,
jsou mrtvolami škůdci zavilí,
chvěl vzduch se jejich stenem, jejich krve
ulice všecky už se napily.
Na dvacet tisíc kacířů tam zbito
jen v jedné noci: Anděl s mečem šel
před věrnými a mocně bodal, stínal,
kdo nebyl z nás, už navždy oněměl.“
„A král dal souhlas?“ „Ano, otče svatý,
duch milosti jej přece osvítil –
Hossana zvolej, kdo máš lidská ústa,
Pán chtěl to všecko a Pán s námi byl.“
„A Coligny? Jenž jejich pavezou je?“
„Byl kdysi, není. Mrtev Colini.“
A: „mrtev, mrtev! Colini je mrtev!“
zavýskl papež tichých do síní.
31
Na nohy skočil. Sem tam jizbou běhal
šílenou téměř opit radostí
a křičel, smál se: „Colini je mrtev!“
Smích zařezával všem se do kostí.
Na východě pak jasný paprsk zaplál
a v Říma ulicích zněl divný šum.
A zvony duněly a kněží hřměli
to bartolmějské hrozné Tedeum.
32