LOKÁLKÁŘ.
Tož o čem psát? Vražd sedm událo se
a včera pět jen. Jak to postupuje,
krádeží osm, jedna velká loupež –
zas klenotnický závod navštívili
na dnešek v noci páni dlouhoprstí –
je pudil hlad, či vášeň chorobná jen?
Či vzešlá žeň to biografu setby?
Je mnoho látky, ale stále stejná,
dle jedné šablony, že lidstvo nemá
již intuice, smyslu pro novotynovoty,
bez velkých potácí se erudicíerudicí,
a vraždí-li, tož vraždí sprostě hloupěhloupě,
a loupí-liloupí-li, tož loupí neuměle,
buď lapku chytnou, nebo uteče jim,
bez důmyslu však – že byl strážník líný,
či náhoda že šťastná lotru přála.
A psáti o tom. Nový detail najítnajít,
kde pranic nenínení, a tak z kůstek suchýchsuchých,
po různu jež jsou kolem roztroušenyroztroušeny,
skládati tvora. Čiň sese, Cuviere!
Pro radost být má, pro potěchu v nudě,
všem zahalečům, služkám, pikolíkům
i pensistům, jimž „utíká“ čas zdlouha
jak líný slimák. Vší té lidské sběři,
po sensacích jež natahuje ruceruce,
a noviny by na dračku šly denně,
ty všecko pěkně musíš vyzdobiti,
zde vtipem, barvou a tam třeba krví.
Oč lépe na tom kolega můj milý,
jenž úvodníky píše v potu tváři
skřípavým perem. Co chce, sobě děládělá,
49
a jak chce, dělá, se vším hrát si může,
se slovem piplat, chutnat jeho vůni,
in politicis nového nic není,
vše stará píseň, hraná k omrzeníomrzení,
a je-li přece, pak nic věru po tom,
o neúspěchu českém nemluviti
je lépe, jinam pozornost je nutno
obrátit hbitě, by ta česká bolest
tak nebolela. Turek pět-li Vlachů
v Tripolsku zbije, kolega můj báseň
už píše nadšenou: „Ten chorý člověkčlověk,
jenž v Cařihradě leta dokonávaldokonával,
při síle ještě. Slyšme, leccos může
nadrobit světu. Palčivá je stále
otázka jeho bytí.bytí.“ Dardanelly
a dráhy východní i Albánie
i Trapezunt, Ercerum, Arabie,
a Levanta, och, o tom mluvit možno
pět, deset hodin. O Bulhařích také,
o Lozengradu, Štipu, Bregalnici
a kdo ví, o čem. Mluvit jako v básni
a tak i onak, se všech možných hledisk,
i prorocky i naivně jak děti,
však slovy krásnými. Ta nikdo nečte,
zvoní-li nadpis jen a dobře lehne
a věta slední prorocky je vzdutá.
Och, závidívám často osud tentotento,
pro sebe psát a pro tiskaře jenomjenom,
a proto, že je článek politický
přítěží nutnou, copem staré doby,
kdy lidé ještě četli politica,
o české státní právo hádali se.
Kolega můj si se slovy hrát může,
s větami piplat, řádky pulérovat
a jistě radost, pero odložil když,
má z toho díla, nikým nečteného.
50
Nu ano. A já. Frašný šašek z cirku,
jenž slove žítím ve všech jeho formách,
potomek jakýs oněch bestiárů,
pro radost césara a římské luzy
co šelmy dráždili a štvali v zápas.
Nu pravda, tam ti leckdy v prackách dravce
skončili život. Doba moderní je,
nám z nervů pouze cosi vystřebává.
Jsi lékařem, jenž léky žítím platí?
Či šiřitelem nemoci jsi strašné?
Ten onen vidí životní tvé dílo –
jak monotonnímonotonní, protivné a nutné,
pro tebe ovšem..ovšem... Ten či onen tobě
do škůdců nadá, protesty se píšípíší,
a přece lidstvo býti nechtělo by
bez tebe, brachu! Avšak metér píská.
To znamení znám. Rukopisů třeba.
Už hocha pošle.
A můj papír prázdný.
Je třeba spěchat. Báseň nezahoří
na bílé škartce – básní nečte nikdo,
však dám přec vtipu víc, než mnohý básník
ve svoje dílo. V nervech cosi škubá.
Tož o čem psát? A napřed? Sedm vražd je,
jak vejce vejci podobny si všecky,
o které začít?
Důru zabil mladík.
Románek z bahna. Když ho vedli v poutech,
já potkal ho. Byl ještě zpola dítě,
modravých očí, rusý vlas se kroutil
nad bílým čelem. S hlavou sklopenou šel
a k smrti bledý. Dítě neviňoučkéneviňoučké,
a přece vraždil. Vášeň ovládala
tu útlou ruku, nožem prudce mávla.
Tož popsati to? Salon prodejných žen,
onoho chlapce, nežli ruku vložil
51
na svoji oběť, orchestrion hřmící
a draperie rudé i lamp zářízáři,
kokotek úžas, když ji našly v krvi,
tam vedle stolku, v boji svalenéhosvaleného,
a pokřik hostů. Všecko jak tam bylo.
Jen podrobnosti! Čím víc, tím je lépe!
A lid se bude nehorázně bavit,
neb podrobnosti vážným činitelem
jsou právě. Zločinu, jenž ničím byl by
v té spoustě různých denních tragedií,
dodají kouzla. Hocha musím popsat
do slední čárky, fotograf že lépe
by tvář tu nevystih. A oděv taky,
šat rozervaný prudkým zápolením
i nástroj vražedný. To byla dýka?
A kde kdo bude řádky moje čísti.
Snad vrahu také podstrčí je hlídač
a zadiví se. Matku má-li chlapec,
na vesnici kdes, číst to bude také.
Hle, zločin! Vrah! V tak špatná zapad místa,
byl zkažený a zvrhlý, jakýs Kmasoň,
snad výchovou to bylo zanedbanou –
a z vášně vraždil kněžku Milittinu,
jak hnusné dílo! Vím to, lidé všichni
je odsoudí! A matka? Srdce matek
je vždycky podivné a nedoberné,
snad maloučkého chlapce rusovlasou
uvidí hlavu, jak ji kdysi zřela
na klíně ležet. Vrah? Ne. Dítě. Dítě!
Mé milé dítě... V slzách na zem padne
a bude úpět, vlasy rvát si s hlavy,
jak v jedné pěkné básni čet’ jsem o tom.
52
A tučný měšťák lokálku když přečte,
si řekne: blázen. Kokota snad kterás
v zasnění šeptne: „měl mne zabít raděj’,
dnes noviny by o mém pohřbu psaly
a to by bylo hezké..hezké... Co je život?
Jen jedna kaluž, jedno bahno slizské.“
A zase hvizd zní? Hodiny že, brachu,
tak rychle prchají a na papíře
ni řádky dosud? Milý lokálkáři,
tvůj césar chce se chvilku bavit hrami,
tvá obec číst chce, nuže, pera chop se.
Když bestii v čas pravý nenakrmíš,
řve věru hrozně....hrozně...
53