PÍSEŇ MLHAVÉHO PODZIMU.

Josef František Karas

PÍSEŇ MLHAVÉHO PODZIMU.
Moderní život. Nervy roztřeseny, a v duši neklid. Horečně čas letí, byl’s včera mlád a dnes už stáří ťuká – to včera jak by bylo velmi dávno, na lásek pár si vzpomeneš jak v snění, na čísi měkké ruce, milé oči – jak modré byly a jak byly drahé, broušený granát v pozdním slunci hoří – na snů pár, touh a trochu ctižádosti, na první úspěch – za mnoho však nestál – na bolestí pár, jež se zdály peklem – a dnes to všecko, co kdy’s hrálo v duši, co plesalo i lkalo hlasem z hloubek, jak nebylo by. Vzpomeneš a mizí to všecko, jak by’s hleděl z okna vlaku, na cizí kraj a pustý, nežádoucí. Vše jednotvárné. A sedadlo tlačí a lidé protivní jsou. Uhýbáš jim. Na průvan broukáš, do shavlu se halíš. A chvíli ještě všemu chtěl by’s věřit, jak věřil’s v mládí, zkazkám o andělích, o lesních ženkách, co kdes’ v houští tančítančí, a chvět se, kolem hřbitova když přešel’s, vše smísit v jedno, báji, katechismuskatechismus, a rty své vnořit v mixtum compositum s rozkoší jakous. Marno, život drsný pohádky, sny i vise rozprášil užuž, jak v podzim vítr listí rozežene. Let mnoho slyšel’s pouze: věda, věda a mathematik, astronom své jistil i filosof. A konec konců není 64 už k čemu přilnout. Nic, nic, představ chaos a zmatek pojmů. Že tu někde průvan? A stanice se blíží poslední už, k ní nechtěls. Musíš. Není jiné cesty. Nic nevábí tě, nic tě nespokojí. Co uzříš? Tušil’s – netušil’s toto, brachu? Záhada hlodá. Hádanka vždy trápí, než rozřešíš ji. Tuto nerozřešíš. A ještě zpívat chtěl by’s píseň svoji, však v hlavě prázdno, srdce vychladlo už. Rým nechce zaznět. Nervy roztřeseny a v duši neklid. Ochablost a smutek. 65

Básně v knize Hněv i žal: