PÍSEŇ MLHAVÉHO PODZIMU.
Moderní život. Nervy roztřeseny,
a v duši neklid. Horečně čas letí,
byl’s včera mlád a dnes už stáří ťuká –
to včera jak by bylo velmi dávno,
na lásek pár si vzpomeneš jak v snění,
na čísi měkké ruce, milé oči
– jak modré byly a jak byly drahé,
broušený granát v pozdním slunci hoří –
na snů pár, touh a trochu ctižádosti,
na první úspěch – za mnoho však nestál –
na bolestí pár, jež se zdály peklem –
a dnes to všecko, co kdy’s hrálo v duši,
co plesalo i lkalo hlasem z hloubek,
jak nebylo by. Vzpomeneš a mizí
to všecko, jak by’s hleděl z okna vlaku,
na cizí kraj a pustý, nežádoucí.
Vše jednotvárné.
A sedadlo tlačí
a lidé protivní jsou. Uhýbáš jim.
Na průvan broukáš, do shavlu se halíš.
A chvíli ještě všemu chtěl by’s věřit,
jak věřil’s v mládí, zkazkám o andělích,
o lesních ženkách, co kdes’ v houští tančítančí,
a chvět se, kolem hřbitova když přešel’s,
vše smísit v jedno, báji, katechismuskatechismus,
a rty své vnořit v mixtum compositum
s rozkoší jakous.
Marno, život drsný
pohádky, sny i vise rozprášil užuž,
jak v podzim vítr listí rozežene.
Let mnoho slyšel’s pouze: věda, věda
a mathematik, astronom své jistil
i filosof. A konec konců není
64
už k čemu přilnout. Nic, nic, představ chaos
a zmatek pojmů.
Že tu někde průvan?
A stanice se blíží poslední už,
k ní nechtěls. Musíš. Není jiné cesty.
Nic nevábí tě, nic tě nespokojí.
Co uzříš? Tušil’s – netušil’s toto, brachu?
Záhada hlodá. Hádanka vždy trápí,
než rozřešíš ji. Tuto nerozřešíš.
A ještě zpívat chtěl by’s píseň svoji,
však v hlavě prázdno, srdce vychladlo už.
Rým nechce zaznět. Nervy roztřeseny
a v duši neklid. Ochablost a smutek.
65