BEZ NÁZVU.

Josef František Karas

BEZ NÁZVU.
I.
Poesie, poesie, tobě chtěl jsem se kdys kořit, v tobě zřel jsem lidstva zoři, v zřítelnice tvoje nořit zraky své jak v hlubém moři. Bohyní jsi, poesie, vše, co lidské srdce vysní, chtěl jsem k nohám tvým vždy skládat. Život drsnou zněl však písní. Umím se jen s bohy hádat. II.
Je pěkné hlídat rusou zoři, pást stáda kravek Phoebových a bukolickou pískat notou: beatus ille, z lánů svých kdo svoje boby v čas vždy sklízí, za marným ziskem nekvapí, beatus ille, politikou kdo svoji hlavu netrápí. Je pěkné vzdát hold Afroditě a skládat stance zvučící o divné touze, srdce, tělo,tělo vždy blažící i mučící. 71 Životem prošla též mým žena, ba několik jich bylo snad, kdo moh’ by na ty krásné chvíle bez lítosti dnes vzpomínat? Oj, vždyť se žilo jako v báji, smích zurčel na rtech, vzduchem třás a vesmír celý jeden úsměv a z očí tryskal hřejný jas. Jak Fénix člověk láskou rostl a svět mu jedním rájem byl. To všecko hezké. Někdy vzdechem též svoji radost kořenil, neb ani v krásné Arkadii vždy teplé větry nevanou a vždycky na rtech roztoužených polibky vřelé neplanou. To však je život? VšeckoVšecko, co je a být co může na zemi? Jen víno roste zde a hlavu jen věnčíme tu růžemi? Můj národ rval se na pomezí. Můj národ hubil věčný Řím. A mnohý granát s hlukem třaskl a černý k nebi stoupal dým. Kdes český zřel jsem strohý zápas. A nezřel jenom. Já se bil let pár na jedné úzké výspě a v zápasech se vycvičil. 72 O český jazyk. O to všecko, co aesthetům je hloupostí. Mně leckdy koncíř nepřátelský do masa zalez’, do kostí. A pak jsem viděl pár set vísek, jsou v dírách školy, všude chrám. Hospody plné. Páter řeční a Boha sedlák hledá tam. Kořalka teče. Opojeny jsou smysly, rozum zatemněn. A pak jen řev. „Smrt neznabohům! A sociály žeňte ven!“ A tekla krev. ToTo, milí páni, vám všecko ušlo. Zapadlo. Jsem zbytečný snad, štvancům tam těm že kdys mi zpívat napadlo? III.
Tam v dálkách plane rudý jas a hřmí tam píseň bouřlivá. Tam lidé touží, něco chtí, tam naděj srdce zalívá. Tam všichni věří v lepší čas a duch tam ducha pochopí. A u nás smutno. Zoufají myšlének nových kovkopi? 73 My ryjem v hloubkách pozemských a hoře prací ubijem. My ryjem cestu ke slunci a proryjem ji, proryjem! 74
Básně v knize Hněv i žal:
  1. PÍSEŇ KŘIŽÁKŮ.
  2. CANOSSA.
  3. LETNÍ ROZHOVOR.
  4. LOVČÍ PÍSEŇ KRÁLE VÁCLAVA.
  5. PRODAVAČ ODPUSTKŮ.
  6. HUS NA ČESKÝCH HRANICÍCH.
  7. ROMANCE Z ANNO DOMINI 1527.
  8. TEDEUM.
  9. BALLADA O JEDNÉ ČARODĚJNICI.
  10. KAREL ST. Z ŽEROTÍNA PÍŠE ČESKÝM DEFENSORŮM.
  11. 1620.
  12. RAKOCZY.
  13. CÍSAŘ JOSEF II. PODPISUJE TOLERANČNÍ PATENT.
  14. ERITIS SICUT DEUS.
  15. LOKÁLKÁŘ.
  16. MLADÉMU POETOVI.
  17. RONDEL GALANTNÍ.
  18. PÍSEŇ STAVITELOVA.
  19. PÍSEŇ HLEDAJÍCÍCH.
  20. MELANCHOLICKÁ SONATA.
  21. LÁSKA.
  22. ZA MLADOSTÍ.
  23. PÍSEŇ MLHAVÉHO PODZIMU.
  24. ČESKÉ PÍSNIČKY.
  25. HIC SUNT LEONES...
  26. SLEZSKÉ ELEGIE.
  27. BEZ NÁZVU.
  28. ŽALM.