Poesie, poesie,
tobě chtěl jsem se kdys kořit,
v tobě zřel jsem lidstva zoři,
v zřítelnice tvoje nořit
zraky své jak v hlubém moři.
Bohyní jsi, poesie,
vše, co lidské srdce vysní,
chtěl jsem k nohám tvým vždy skládat.
Život drsnou zněl však písní.
Umím se jen s bohy hádat.
Je pěkné hlídat rusou zoři,
pást stáda kravek Phoebových
a bukolickou pískat notou:
beatus ille, z lánů svých
kdo svoje boby v čas vždy sklízí,
za marným ziskem nekvapí,
beatus ille, politikou
kdo svoji hlavu netrápí.
Je pěkné vzdát hold Afroditě
a skládat stance zvučící
o divné touze, srdce, tělo
vždy blažící i mučící.
Životem prošla též mým žena,
ba několik jich bylo snad,
kdo moh’ by na ty krásné chvíle
bez lítosti dnes vzpomínat?
Oj, vždyť se žilo jako v báji,
smích zurčel na rtech, vzduchem třás
a vesmír celý jeden úsměv
a z očí tryskal hřejný jas.
Jak Fénix člověk láskou rostl
a svět mu jedním rájem byl.
To všecko hezké. Někdy vzdechem
též svoji radost kořenil,
neb ani v krásné Arkadii
vždy teplé větry nevanou
a vždycky na rtech roztoužených
polibky vřelé neplanou.
To však je život? Všecko, co je
a být co může na zemi?
Jen víno roste zde a hlavu
jen věnčíme tu růžemi?
Můj národ rval se na pomezí.
Můj národ hubil věčný Řím.
A mnohý granát s hlukem třaskl
a černý k nebi stoupal dým.
Kdes český zřel jsem strohý zápas.
A nezřel jenom. Já se bil
let pár na jedné úzké výspě
a v zápasech se vycvičil.
O český jazyk. O to všecko,
co aesthetům je hloupostí.
Mně leckdy koncíř nepřátelský
do masa zalez’, do kostí.
A pak jsem viděl pár set vísek,
jsou v dírách školy, všude chrám.
Hospody plné. Páter řeční
a Boha sedlák hledá tam.
Kořalka teče. Opojeny
jsou smysly, rozum zatemněn.
A pak jen řev. „Smrt neznabohům!
A sociály žeňte ven!“
A tekla krev. To, milí páni,
vám všecko ušlo. Zapadlo.
Jsem zbytečný snad, štvancům tam těm
že kdys mi zpívat napadlo?
Tam v dálkách plane rudý jas
a hřmí tam píseň bouřlivá.
Tam lidé touží, něco chtí,
tam naděj srdce zalívá.
Tam všichni věří v lepší čas
a duch tam ducha pochopí.
A u nás smutno. Zoufají
myšlének nových kovkopi?
My ryjem v hloubkách pozemských
a hoře prací ubijem.
My ryjem cestu ke slunci
a proryjem ji, proryjem!