BEZ NÁZVU.

Josef František Karas

Poesie, poesie, tobě chtěl jsem se kdys kořit, v tobě zřel jsem lidstva zoři, v zřítelnice tvoje nořit zraky své jak v hlubém moři. Bohyní jsi, poesie, vše, co lidské srdce vysní, chtěl jsem k nohám tvým vždy skládat. Život drsnou zněl však písní. Umím se jen s bohy hádat. Je pěkné hlídat rusou zoři, pást stáda kravek Phoebových a bukolickou pískat notou: beatus ille, z lánů svých kdo svoje boby v čas vždy sklízí, za marným ziskem nekvapí, beatus ille, politikou kdo svoji hlavu netrápí. Je pěkné vzdát hold Afroditě a skládat stance zvučící o divné touze, srdce, tělo vždy blažící i mučící. Životem prošla též mým žena, ba několik jich bylo snad, kdo mohby na ty krásné chvíle bez lítosti dnes vzpomínat? Oj, vždyť se žilo jako v báji, smích zurčel na rtech, vzduchem třás a vesmír celý jeden úsměv a z očí tryskal hřejný jas. Jak Fénix člověk láskou rostl a svět mu jedním rájem byl. To všecko hezké. Někdy vzdechem též svoji radost kořenil, neb ani v krásné Arkadii vždy teplé větry nevanou a vždycky na rtech roztoužených polibky vřelé neplanou. To však je život? Všecko, co je a být co může na zemi? Jen víno roste zde a hlavu jen věnčíme tu růžemi? Můj národ rval se na pomezí. Můj národ hubil věčný Řím. A mnohý granát s hlukem třaskl a černý k nebi stoupal dým. Kdes český zřel jsem strohý zápas. A nezřel jenom. se bil let pár na jedné úzké výspě a v zápasech se vycvičil. O český jazyk. O to všecko, co aesthetům je hloupostí. Mně leckdy koncíř nepřátelský do masa zalez’, do kostí. A pak jsem viděl pár set vísek, jsou v dírách školy, všude chrám. Hospody plné. Páter řeční a Boha sedlák hledá tam. Kořalka teče. Opojeny jsou smysly, rozum zatemněn. A pak jen řev. „Smrt neznabohům! A sociály žeňte ven!“ A tekla krev. To, milí páni, vám všecko ušlo. Zapadlo. Jsem zbytečný snad, štvancům tam těm že kdys mi zpívat napadlo? Tam v dálkách plane rudý jas a hřmí tam píseň bouřlivá. Tam lidé touží, něco chtí, tam naděj srdce zalívá. Tam všichni věří v lepší čas a duch tam ducha pochopí. A u nás smutno. Zoufají myšlének nových kovkopi? My ryjem v hloubkách pozemských a hoře prací ubijem. My ryjem cestu ke slunci a proryjem ji, proryjem!

Patří do shluku

znělka, petrarka, laura, sonet, rým, rýma, verš, musa, mizina, opěvat

250. báseň z celkových 259

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Miloš Červinka)
  2. EPILOG. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Skřivan (Stanislav Kostka Neumann)
  4. Bída se na rámě mi zavěsila (Josef Holý)
  5. Zpomínka náhrobní Františkovi Lad. Čelakovskému, pěvci „Růže stolisté, ohlasu písní Ruských a Českých.“ (Josef Uhlíř)
  6. Pějte si vy Apollovi sluzi, (František Sušil)
  7. VII. Zašum mi v ochlad, jaré doubí, (Vítězslav Hálek)
  8. I. Tebe chtěl jsem v písni vroucí, (Josef Uhlíř)
  9. Joséphin Soulary. (Jaroslav Vrchlický)
  10. MLADÉMU SKLADATELI. (Jaroslav Vrchlický)