Odešel jsi, kam Tě luzným leskem
Zvaly hvězdy – růže immortely,*)
Jimž Tvé lyry zlaté struny zněly
Za dnů lepších v tónu milohezkém.
Mezi sebou-ť kruhu na nebeském
Pěvce svého ony míti chtěly;
Žel jen, že i s Tebou oněměly
Sladké písně na Parnasu českém.
Ty’s to věděl! proto svými zpěvy
Jako ot, jenž skládá pro své děti,
Zásobil jsi dlouhá na století
České jinochy a české děvy.
Já pak, dovol, abych mistře Tobě
Za to díky složil na Tvém hrobě.
O Tvém pohřbu dám též krátkou zprávu:
Za rakví rodinka milá kráčí,
Slzí horkých pramen zrak jí máčí;
Za ní výbor veškerého stavu.
Na to v dlouhém nedozírném davu
Směsice se divná lidu zračí;
A nech Čechem neb se Němcem značí,
Každý má ctně obnaženou hlavu.
A když pohřbu znojí truchlopřísní
Zvukové, tu přepodivno sluchu
„Ohlas českých“ je a „ruských písní“
Doprovází s jasné říše duchů;
A v kadidla dým „stolistá růže“
Kropí ambru na miláčka lůže.
Ačtě vím, že vzal jsi lyru zlatou
– Vyvolenec Boží – v onen svět,
Bys tam dále mohl v hymnách pět
„Vůli Páně“*) tady započatou:
Předc jen duší přebolestně jatou
K Tobě vzpínám uslzený hled,
A můj drtil úly žertomluvný ret
Neumí, než kvílet nad Tvou ztrátou.
Ba my všichni, co Tvé písně známe,
Volajíce k nebi smutně lkáme,
Dárce života a jeho délky
Že Ti nepřál aspoň tolik let,
Kolik listů má té „růže“ květ,
Jíž jsi nesmrtelné zpíval znělky.
Když jsi slovem laskavého krále
K nám byl nazpět zase povolán,
O jak zněl tu český luh a lán
Vděčnou písní k panovničí chvále!
Ai tu vůlí Boží nenadále
K zpěvům vznešenějším byl jsi zván,
Nevrátě se víc v uvyklý stan
Mezi družstvo Tebou osiřalé.
A když nelze Tobě s říše nebe
Přijít zpátky v smrtelníkův důl,
Navštívíme, pěvče! sami Tebe.
Hle! již mnohý poutničí svou hůl
V ruce jedné, v druhé lyru svoji
Na shledanou k té se pouti strojí.