PÍSEŇ STAVITELOVA.
Můj Solnesi, co stavěli jsme v mládí rozmachu,
ve plání tuch a vášní rozhoření nezbádaném!
A leckterá ta stavba sesula se do prachu,
nad krajem bouře jek-li zazněl s vichrů prudkých vanem.
Je člověk slabý tvor a tvor jenž touží po síle,
po nápoji, co fantasii orlí křídla dává,
po vzmachu práce; v časů letu cítíš nemile,
že nápoj nepůsobí už a síla vyvětrává.
Ve šerých kobkách mniši rozjímání zasnění,
na každou otázku chtí odpovědít pergamenem,
kde citát vhodný. Živly hlodající v kameni
ve prášek mění vše, co kdysi bylo pevným křemem.
A staviteli dodán materiál takový,
že pyšných kathedrál a zámků z něho nevystaví,
byť napínal um; v podvečerní oblak nachový
se nevypne věž, Helios ji zítra nepozdraví
svým jasným úsměvem, jenž nad lékaře všechny je
a nad umělcův zpěv, jenž k duši vřele hovořívá;
pták štěstí nepřiletí, pod střechou se neskryje
a staviteli chanson cituplný nezazpívá.
A v zápolení s tím, co stěžuje mu každý vzmach
v prostředí nízkém, jehož výpar mozek otravuje,
v citovém rozchvění dnes prorocky své ruce vztáh’
váš stavitel a naposledy přízi touh svých snuje:
Už trpaslíkům chýže nebudeme stavěti,
ni bohům vylhaným věž, by vznos dala kathedrále;
jen jeden hrad a daleko od lidské havěti,
svůj vlastní hrad, v němž bude zníti: dál od hradu, dáledále,
56
a prapor nikdy s jeho nezavlaje cimbuří
na počest hostí, rytířů, dam krásných, oslnivých;
se sebou sám, pán hradu nikdy duše nezchmuří,
mu stačí rosa na květech a kouzlo oblak sivých.
Za cenu života, v němž ubývalo závratí,
si poslední dnes zvednem stavbu k nebes modré báni.
V propastech nicoty se tato stavba neztratí,
neb z hloubky srdce vážili jsme tvrdý kámen na ni.
57