LÁSKA.
Jen jednou, jedenkrát možno mít kohosi rád,
být chtěl by’s otrokem, aby ti okem svým vlád’,
v bezmeznu oddání duše své rozvitý květ
podat mu bezelstně, ať si jej roztrhá hned –
ve prachu zdeptaný, nad krále šťastným se jmítjmít,
kam prstem pokynul, bez hlesu, poslušně jít,
propastí nevidět, přes proudy, přes trní vpřed,
vzrušený, vznícený, do dálky upřený hled –
jen jednou jedenkrát životem takto lze jít,
v číši-li bolehlav, nápoj ten bez hlesu pít,
myrrha-Ii v číši té, jak nektar k ústům ji vznést,
úplná oddanost, fata duch, toť láska jest!
Nikdo v ní neselže, byť uměl jakkoliv lhát,
jeden je přízvuk jen, žár ohně ve slůvku „rád“,
praskání požárů, skučení vichřic je všech
v tom slůvku jediném, jeden v něm šumící vzdech,
jen jednou, jedenkrát hluboce možno tak vzplát,
ráj vidět před sebou, za visi reálno dát,
myslit, že neztratil’s, naděje pak-li ti vlá:
v sad vejít... Co na tom, cesta že daleká, zlá!
Ať hloží rozšlehá obličej, kůži ať rve,
cosi tě pohání dál a dál, v bezmezno zve –
pak se zrak rozšíří, vzplane a v kostech je třas:
mlčení pralesů zšeřelých obklopí nás!
61