ZA MLADOSTÍ.
I.
Ty časy, kdy vše hřmělo v tobě,
se nikdy více nevrátí,
o mnohý sen je člověk chudší
a hlava prosta závrati,
jež jímala ji v dobách oněchoněch,
kdy z retů dívčích toužil’s pít,
kdy každý den nes’ vzněty nové,
kdy opájel tě hvězdný svit
a tlukot ptáků v hustém četí,
stlumený zurkot pramene –
vše pominulo, oněměl hvozd
a stichlo srdce zmámené,
je člověk jako rampouch ztuhlý
a nedojme ho dívčí smích,
pro rukavičku neskloní se,
již kdysi dvorně k retům zdvih –
a kde dřív oheň citu hořel,
dnes rozum loučí svítí sisvítí si,
a vznět-li nový přec se ozval,
sarkasmem hned jej promísí.
Však někdy večer..večer... Ano, večer,
když noc dnu sedla v zátylí,
u okna stařík zkormoucený
po prchlém mládí zakvílí.
62
II.
My nové řády v myslích počli snovat,
společnost vést zas novou na dráhu,
my celým světem chtěli pohybovat
a mladosti meč vrhli na váhu –
jak pyšný Brennus. A co převáží jej?
Království slavná zdali těžší jsou?
My řekli duchu: dobývej a spíjej,
bij vtipem, hněvem, bij i sotissou.
A bouřili jsme celou řadu roků,
nic nebylo nám svato na zemi.
A posléz dozněl ohlas našich kroků,
svraštělé rety brzo oněmí.
Co zbylo z toho, co jsme potíralipotírali,
a výsledek kde naší práce je?
Jen pro Charona zbyl nám peníz malý,
jenž přejde s námi Styxu peřeje.
III.
Tak mi někdy hořko je –
člověk zpátky obrací se,
minulost zří – truchlá vise,
mraky, sněžné závěje!
Nebylo a nebylo
v celém žítí trochy štěstí –
květům v mrazech těžko kvésti,
hoře vzněty ulilo!
63