Tak mi, duše moje, často připadá
Tak mi, duše moje, často připadá
ten můj život tady jako zahrada.
Neveliká, šedá – pusto – temno v ní,
jako když v listopadu – den se nakloní;
když v ní jakás travka vstane k pučení,
zahyne a zvadne v trudném bezslunní.
Země sirá, chladná – nemá šťav a sil,
z nichž by plodný kořen nový život pil.
A čím, že v ní, bože, čím být mohu já?!
Čím, to tvoje srdce dávno – dávno zná.
Kdyby v zahradě tu nebyl skrytý kout
tajný, z něhož já jen oblaka zřím plout,
z něhož vidím slunce – svoje slunce – plát,
kam svou chodím zmdlelou, skleslou duši hřát,
kde se hruď má z tísní touží vydýchat,
a kam chodím myslit – cítit – vzpomínat
na to moje všecko, na můj svět i cíl
čím, že čím bych byla bez těch krátkých chvil!?
– V malém – tajném koutku v tichém ústraní,
kde – našeho rána – tuším svítánísvítání,
květ bych byla, který – pučí, roste, zrá –
roste, ale stejně – zvolna umírá! –
3/V. 1902.
___