Výběr z pozůstalých prací Fandy Šimkové-Uzlové (1908)

Fanda Šimková-Uzlová

Diplomatická verze Ediční verze
Knihovna „Ženského Obzoru“, revue českých žen. Číslo 5.
Výběr z pozůstalých prací Fandy Šimkové-Uzlové.
Praha – Král. Vinohrady. Nákladem „Ženského Obzoru“, revue českých žen. 1908.
[II] Výběr z pozůstalých prací Fandy Šimkové-Uzlové.
Praha – Král. Vinohrady. Nákladem „Ženského Obzoru“, revue českých žen. 1908.
Cena K 1.40
[III] Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem A. Lapáčka, Praha V., Žatecká ul.
[IV] Pieta spřízněných duší vydává touto knížkou pozůstalost paní F. Šimkové-Uzlové, která nebudiž posuzována jako literární dílo, nýbrž jako slib jeho, jeho kořeny, které by byly během času vydaly rostlinu ne snad hýřivých barev a opojné vůně, ale vzácně poctivou a pravdivou. Přítomná sbírka reprodukuje několik málo let duševního života zesnulé, napovídá předchozí dobu, která tomuto životu vtiskla směr a ráz, a dává tušit, za jakými cíli byl by kráčel příští jeho vývoj. A protože vše to, co je sneseno v této knížce, bylo vždy psáno spíše jako prostá ozvěna srdce a duše, než jako literatura a umělecké dílo, pozorujme to jako projev osobnosti zajímavé a vzácné, přispívající cenným doplňkem k obrazu dnešní naší kultury vůbec a ženské zvlášť. Paní UzlovaUzlová žila jen 24 let. A toto své krásné mládí prožila tak, jak jest typickým pro myslivé mladé lidi české. Náš dvacetiletý člověk, i když vnější jeho život je bez pohrom, ztrát, a bez viditelných tragedií, bývá velmi nešťasten, rozerván, s těžkým chaosem v duši, která jakoby do své kypré půdy byla [VII] ochotna přijímat všecku bolest světa a všecka jeho pia desideria. Těžce se žijí tato léta zrání a veliká je jejich bolest. Paní Uzlová s vroucí a krásnou svojí duší neušla tomuto hoři a těmto zápasům. Postavila se do samého jich středu a přijala jejich největší břímě. Nedočkala se však doby, kdy tato léta, tak těžce prožitá, byla by přinesla ovoce: moudrost z poznání všeho, a veliký mír srdcí všemi ranami rozbodaných. Uchvácena Tolstým, milujíc severské autory, a davši se rozechvívati knihami Macharovými, žila bohatý vnitřní život myslivé ženy. Jsouc bytostí velmi citovou, s měkkou náručí lásky vůči lidem, životu a všem jeho situacím, přála si jít světem s dobrým úsměvem a pochopením všeho. Malé, polekané ptáče, se srdcem prudce bijícím v choré, poplašené hrudi, zpívala své krátké trylky, a svoji tichou samotu plnila rhapsodiemi, vystihujícími tuto duši, jež chtěla kvést, kvetla, ale nedokvetla. Její verše, myšlenky i úvahy, sebrané v této knížce, neoslní snad, ale jistě hluboce dojmou. Je to také taková konfesse, jež by se mohla jmenovat: „Cesty, kterými jsem šla“... Všecko úsilí, klopýtání a všechna bludiště na cestě k vytčenému cíli tušíte z těchto prací. Jejich řeč a styl – z počátku s jistou manýrou nadaných mladých dívek, které svoje myšlenky odívají ve psané slovo dosud tak, jak činily ve svých slohových úkolech na jedničku, – začíná nabývati přiléhavosti a výraznosti, začíná se rozvíjet a rozezpívává se... Ale je už pozdě. Květ nevykvetl, píseň nedozněla. Mladá, sladká paní umřela. Slibem jen zůstalo literární její dílo. Slibem, při kterém upřímně lituješ, že se nemohl státi splněním... Její pozůstalost je výkřikem altruistní, krásné duše, teplem srdce, bolestným úsměvem veliké lásky, melancholickou tuchou smrti, a zoufale sepjatýma rukama, kterýkteré prosí o život. Ale ještě i zápasem je tato pozůstalost. Bojem jedním z nejtěžších: proti černé moci.
[VIII] A jako vše, co tato paní myslila, snila a zpívala, je ryzí a poctivé, v původní, z duše vytrysklé pravdivosti, i její boj proti klerikalismu vyšel z nejhlubších hloubek bádavé její mysle. I tu byl slib, ba více již, první vzdělávání úhoru. Napsali o ní, že byla na Moravě první... Knížku paní Uzlové možno vzít do ruky s pietou. Myslím, že budou čtenáři, kteří ji dočtou, divně rozechvěni, a myslím, že je už u nás dost mladých žen a dívek, které v ní naleznou cos ze sebe. Neboť považuji tu knížku také za dokument doby. –
Žofie Pohorecká.
[IX] Z VERŠŮ
1
Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čekáčeká, Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čekáčeká,
 ať zítra – dnes anebo za léta, přec jednou přijdepřijde, ať je život šedý – či zbarven tak jak pestrá paleta. To často se mně v mysl dere, a nese tíž a smutek do zraků, nač tedy vše – jak obzírám to kolem – nač všechen taj a tolik zázraků?! Však mine čas a znovu hlavu zvedám, jak travka spalným mrazem ničena, nově zas dychtím domyslit se čehos, jít silna v před, vždy ticha – vztýčena. A nutno jít až k hrobu, a mnoho jich, jež stejně také jdou, vím, marno je tou tíží plnit duši – ubožci, jsme i sobě záhadou. 27./XI. 1900. ___
3
Myšlenka je mně modlitbou, Myšlenka je mně modlitbou,
 mou prací a mým světlem, mou nadějí, mým útulkem, mou vzpomínkou, mým teplem. Co je mi platno, že slábnu a padám, pláčem,pláčem že odtekou poslední síly, že jako chudobka v jaru zlém zvadám a že mně v mozku to honí se, šílí. Kdybych i zhynula, nezhynou žaly, smrtí mou neumře zloba a rány. 28./VI. 1901. ___
Umím tak milovat, Umím tak milovat,
 umím tak cítit, chápat znám hluboko, v poznání svítit, hlavu svou skloniti pod tíží bolu, výše ji pozvednout, když to jde dolů, ve chvíli žehnané písně znám líti, když v duši tisíc se myšlenek nítí, celý svět v malé své srdce znám skrýti, ale proč, bože můj – „neumím žíti“? Balda 12./VIl. 1901. ___
Já cítím tak hořce, jak smutno tu budebude, Já cítím tak hořce, jak smutno tu budebude,
 až zůstanu sama. – Jak podzimní vítr tak smutně si hudehude, 4 já slyším. – Zřím spadlých listí hněď všude, a budu tak sama. Jak zimní už poprašek bílý se střádá, zřít budu sama, už cítím, jak hlava má v dlaně se skládá, že je tak sama. – A vidím, jak sněhem už bílo je všady, já budu sama. – TyTy, hochu můjmůj, nebudeš tady, v dálce ty sám – já sama. – 13./VIII. 1901. ___
Mně úzko je, trudno a teskno Mně úzko je, trudno a teskno
 a míti teď ruku svou v čísi, a míti teď oči své v jiných, to sílí – to hojí – to křísí! A v životě dvojí jen cena – „být svým“ a pak „náležet cele“cele“, pak můžem’ už nocí jít jistě, ať nejtvrdší lůžko nám stele. 7./IX. 1901. ___
„Dokončit myšlenku“ tak často „Dokončit myšlenku“ tak často
 jsem si přála, by pevná, veliká už v duši mojimojí stála a já z ní odvahu, a já z ní sílu brala. Ó cítím, cítím já – jak nikdy neskončím, 5 jak v žití závěrek ten nikdy nezočím, tajemnou tu niť jak nikdy neztočím; nuž buďsi – půjdu zas a znova vykročím. 27./XI. 1901. ___
Proč vše se ztrácí a Proč vše se ztrácí a
 proč všecko mizí kam’s do hlubin – a my tu ještě žijem’, jak často zdá se – člověk sobě cizí –? Ach, do těch mříží marně, marně bijem’. 30./XII. 1901. ___
Lásko! jak mám já vzývati tebe? Lásko! jak mám já vzývati tebe?
 na tvoje prahy jak s bázní bych zřela, nemám ta slova, nemám ty tóny, jimiž bych, svatá, tě opěvovat směla! Lásko! má v strachu chýlí se hlava, neboť zda vždycky jsem víru v tě měla?! Ale tys v skrytě vanula nad mnou, když se tak divně mi cesta má tměla! Lásko! hle! oběť jakou ti nesu: srdce a hluboké horkých slz zdroje; nechci víc v žití, jen kéž mě vždycky, svatá ty, – objímá náručí tvoje! – 3./I. 1902. ___
6
Tak mi, duše moje, často připadá Tak mi, duše moje, často připadá
 ten můj život tady jako zahrada. Neveliká, šedá – pusto – temno v ní, jako když v listopadu – den se nakloní; když v ní jakás travka vstane k pučení, zahyne a zvadne v trudném bezslunní. Země sirá, chladná – nemá šťav a sil, z nichž by plodný kořen nový život pil. A čím, že v ní, bože, čím být mohu já?! Čím, to tvoje srdce dávno – dávno zná. Kdyby v zahradě tu nebyl skrytý kout tajný, z něhož já jen oblaka zřím plout, z něhož vidím slunce – svoje slunce – plát, kam svou chodím zmdlelou, skleslou duši hřát, kde se hruď má z tísní touží vydýchat, a kam chodím myslit – cítit – vzpomínat na to moje všecko, na můj svět i cíl čím, že čím bych byla bez těch krátkých chvil!? – V malém – tajném koutku v tichém ústraní, kde – našeho rána – tuším svítánísvítání, květ bych byla, který – pučí, roste, zrá – roste, ale stejně – zvolna umírá! – 3/V. 1902. ___
Smutku můj, druhu můj, Smutku můj, druhu můj,
 nadarmo ti unikám, předhoníš mně myšlenkama, když já srdcem utíkám. Smutku můj, druhu můj, šedí cloníš do mých cest, směry bludné, těžké značíš, až mně kráčet hrozno jest. 7 Smutku můj, druhu můj, nechci bys mě opustil, cloň mi dále v cesty moje, jen mně k žití ponech sil. Upadám, poklesám, darmo vzmachu hledám nit, to mě snad už hustě tak opředla tvých činů síť? Smutku můj, druhu můj, kam my spolu dojdem tak? Ze všeho pak u cesty najdem’ pohozený vrak. 6./V. 1902. ___
Jak je, když dech to tají Jak je, když dech to tají
 a mozkem začne chvět, slz proudy posílají se marně – marně zpět. – Jak je! – 8./V. 1902. ___
Já často soumraku ve zášeří, Já často soumraku ve zášeří,
 kdy víc se trpí a méně věří, své ptávám se duše – co měří. Však marně. Jen v hloubi nestišeny jdou vlny a naráží o její stěny a vlny ty – bože – jsou němy. 1./XII. 1902. ___
„Hrdě, hrdě, nevšímavě „Hrdě, hrdě, nevšímavě
 půjdu dál, půjdu dál.“ Malé mozky, úzké city, ostré meče ale skryty mají; běda, kdo by jich se bál. 8 Bože, dej mi projít zdravě. Cizota tu odvšad vane ke mně jako vítr mrazný, než ten přejdu útes srázný, mnohá horká slza skane. Projít tmou, zůstat svou, projít mrazem, prachem, kalem – v citu silném, vytrvalém, v duši světlo lásky mít, v jeho záři cestou jít, do konce až – bože dej, žít-li, tedy „život“ přej! – 1./3. 1903. (Uveřejněno v „Žen. Obzoru“, roč. V.) ___
Horečně prsty po strunách mi jezdí – Horečně prsty po strunách mi jezdí –
 hledají tóny. Dychtivě hlava pracuje i pero, hledají slov – Horečně duše po úskalích bloudí, hledajíc svit. A srdce? – srdce nedočkavě buší, ze sna se budí v nezkrocené touze, neznajíc omluv – volá jen a volá, má lásko, přijď! 1./V. 1903. ___
Smějte se mi všichni, Smějte se mi všichni,
 smějte – lajte stále – tím se šinu výše, tím já kráčím dále! 31./VIII. 1903. ___
9
A připadám si jako břečťan malý A připadám si jako břečťan malý
 kdes u zdí parků, alejí a zahrad vždy kvetoucích. On přání má vzrůst výše, však půda mdlá a není kde sil nabrat. Ač jeho kořen přece žití plný rád vyhnal by své stonky až tam k výši, zkad uzřely by zahrad vzácné taje na stromu blízkém najdouce si skrýši. 1./II. 1904. ___
Že ráda mám ten podzim šedýšedý, Že ráda mám ten podzim šedýšedý,
 už řekla jsem si mnohokrát, my rozumíme druh si druhu, to smutek učil nás se znát. Vy stráně holé, spadlé listí, ty travko hnědá, uvadlá, našedlé mraky, zbylí ptáci i záře slunka, slabá, mdlá, k vám tiše lne ta moje duše, provází účasť blízký cit, vždyť stejný v hloubi mého nitra je taky tklivý obraz skryt. Když v opuštění, v trudných dobách, se mlžný obal protrhne, vyvstanou všecky staré tíže a smutný průvod vpřed se hne... Bolesti skryté, křivdy a klamy a řada trpkých vzpomněnívzpomnění, bezmocné slzy, marné touhy a smutný obraz jeseni 10 já vidím, cítím v sobě celý s tou beznadějí podzimu, však bez vzkříšení – bez zrozenízrození, jen s heslem jedním: „zahynu!“ ___
Trudy a smutkysmutky, kdo mne zaslíbil vám? Trudy a smutkysmutky, kdo mne zaslíbil vám?
 Kdo posvětil vám dětství, mládí mé? A srdce moje znavuje se vámi a mozek bolí tíhou myšlení. Otroci slepí neznámého pánapána, když zavelí on zdrásat nitro mémé, hmat nepoví vám, že ta kořist slabá a jaký vám z ní užitek? 13./5. 1905. (Dubrovník.) ___
Touha, touha, touha je Touha, touha, touha je
 po žití, po práci, po užitku, po plodu, pro dobro a pro pravdu – touha je a není sil, tělo klesá uboho, nemocno a bezmocno sráží duši toužící, prahnoucí a dychtivou. – Kde se člověk dovolá? Proč tak uboh’ dán v ten svět?! 19./V. 1905. (Dubrovník.) ___
Ne, nikoho tam není nad oblaky, Ne, nikoho tam není nad oblaky,
 nás nikdo neslyší – je marné volání a neúprosný života je běh. – – Já kdysi v dětství nespíc v trudné noci, 11 jsem chorou, mladou matku slyšela, jak lkala, lkala k bohu o život. – Ty ruce v přítmí vzhůru sepjaté zřím do dnes. – Zmatek nastal v dětské duši, to čekáním, zda smiluje se bůh, vždyť prosby ony nitro drásaly. – Však – zemřela a dítě zbylo tu. Co dítě bez matky?! – A dnes – dnes znám já zase nebohou, kterousi matku mladou v nemoci. Než ta už prosit ani neumí, jí víra dávno, dávno zklamala. – Však kamsi vzhůru přece beze slov,slov bolesti plné zraky upírá a ruce svírá si až do křečí. Leč běda – marno zřít k těm oblakům, vždyť nikdo – nikdo nás tam neslyší. Prosinec 1905. (Uveřejněno v „Žen. Obzoru“ r. VI.) ___
Jakýsi balvan tíží nám hruď, Jakýsi balvan tíží nám hruď,
 ubírá dechu a staví tep srdce, dusí a zbavuje sil. Myšlénky zmírají, prchl jim vzlet, těžkou a zmučenou hlavou jde stín. Jen kdesi v hluboku jiskra se kmitá, ta volá k životu! k životu zas. – Sbíráme touhy v té tísni a muce, hledat chcem’ světlo a cíl, chápat chcem’ života bídu i květ, vědět chcem’chcem’, proč tolik dobra i vin, proč vina vítězí, dobro se zmítá, proč tolik tříd tu a rozdílů v nás. Znáti se chceme a lásku zde mít, lásku mít chceme, my žít chceme – žít. 12 Život však – labyrinth – stáčí se, kříží, a hruď nám balvan kýs dusí a tíží, jiskru jen v hluboku nechává plát, a nás se vzpínat – a toužit – a rvát. Odkud ten balvan, co tíží nám hrudhruď?! ___
Ó tóny, tóny, tajuplně květy, Ó tóny, tóny, tajuplně květy,
 až do hlubin mou zachvíváte duší, jí tušit dáte vlastní její světy, i chápat břímě, jež ji k zemi kruší. Ach, na perutích vašich ona vzlétá, nesmírným bolem poznání se svíjí, kde spolu s vámi rozvíjí se, vzkvétá, tam květy ony bolest země kryjí. Pak síla vaše stejně rve – kdy hojí. Ó tóny, tóny, duše se vás bojí. ___
Osude krutý, tragiko žití, Osude krutý, tragiko žití,
 čím jsme my v mocných rukou Tvých? Bláhově děti! – – Ve slabé prsty stětecštětec nám tiskneš s růžovou barvou: „Hrejte si jenom, malujte, věřte; a já tu stojím, váš jsa pán, otroci moji! Já jsem ta pravda – života pravda, o níž vy sníte na slepo! Běda vám – tomu, kdo oči promne, odhodí štětec v pochybách, růžovým stínům nevěře více! Běda mu! běda ubožci!!“ ___
13
Ó, přijď již – přijď, ó tichá bolesti, Ó, přijď již – přijď, ó tichá bolesti,
 ať dravý proud ten hruď mi nedrásá, jsem žít tu – povinna. Přijď, rozlívej se v teskném zášeří a v podvečeru zimy duší mou. – Pak mohu žít a mohu pracovat. Však hynu zhoubným, náhlým prouděním té žhavé lávy – kruté bolesti – v níž tonouc, nemám sil se zachytit. Ta břehy rve a trhá s sebou vše, a plod té trýzně – pustá beznaděj. ___
Znát vášně duše – to je stokrát žíti – Znát vášně duše – to je stokrát žíti –
 a ještě víc to. – – Ach moře! A to moře v sobě krýti, krýt sílu vod a hrůzu vlnobití, toť příliš mnoho dáno do lidskosti! A schrána pro to – ubohá – jen z kostí. A v předčasný by, jistý hrob to sklálo, nebýt tu lásky duší spříbuzněných; pakpak, vlnyvlny, bijte, – bijte v srdce jejich, ony jdou spolu – a to není málo. ___
Jsme otroci my – pouzí otroci; Jsme otroci my – pouzí otroci;
 ta zem nás vězní, po níž chodíme, z nás každý otrok jeden druhého a navždy zas pak řádů, zákonů a společnosti je tu otrokem. – Ba i té lásky, bez níž nelze žít, jsme otroci a bídní sluhové; když nejvíc zdá se, že nás povznáší, smyknem se dolů v její podnoží. 14 – Jen jedno volné křídlo otrok má, jež když se samo bídně nepoddá, smí svobodně a stále pnouti se: to – myšlénku! Však i tu bolest zas, to křídlo touhy, vzmachu jenom je – a chybí druhé – křídlo splnění. Oj, kdyby toho – svět by jiným byl a neznámo v něm jméno otroka. Však otroci jsme – všeho otroci – a bez otroctví neumíme žít. E: lp; 2006 15
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna Ženského obzoru; Ženský obzor; Lapáček, Alois
(Knihovna „Ženského Obzoru“, revue českých žen. Číslo 5. - Praha - Kr. Vinohrady. Nákladem „Ženského Obzoru“, revue českých žen. 1908 - Tiskem A. Lapáčka, Praha V., Žatecká ul.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: [X]+64