Smutku můj, druhu můj,

Fanda Šimková-Uzlová

Smutku můj, druhu můj, Smutku můj, druhu můj,
 nadarmo ti unikám, předhoníš mně myšlenkama, když já srdcem utíkám. Smutku můj, druhu můj, šedí cloníš do mých cest, směry bludné, těžké značíš, až mně kráčet hrozno jest. 7 Smutku můj, druhu můj, nechci bys mě opustil, cloň mi dále v cesty moje, jen mně k žití ponech sil. Upadám, poklesám, darmo vzmachu hledám nit, to mě snad už hustě tak opředla tvých činů síť? Smutku můj, druhu můj, kam my spolu dojdem tak? Ze všeho pak u cesty najdem’ pohozený vrak. 6./V. 1902. ___
Básně v knize Výběr z pozůstalých prací Fandy Šimkové-Uzlové:
  1. Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čeká,
  2. Myšlenka je mně modlitbou,
  3. Umím tak milovat,
  4. Já cítím tak hořce, jak smutno tu bude,
  5. Mně úzko je, trudno a teskno
  6. „Dokončit myšlenku“ tak často
  7. Proč vše se ztrácí a
  8. Lásko! jak mám já vzývati tebe?
  9. Tak mi, duše moje, často připadá
  10. Smutku můj, druhu můj,
  11. Jak je, když dech to tají
  12. Já často soumraku ve zášeří,
  13. „Hrdě, hrdě, nevšímavě
  14. Horečně prsty po strunách mi jezdí –
  15. Smějte se mi všichni,
  16. A připadám si jako břečťan malý
  17. Že ráda mám ten podzim šedý,
  18. Trudy a smutky, kdo mne zaslíbil vám?
  19. Touha, touha, touha je
  20. Ne, nikoho tam není nad oblaky,
  21. Jakýsi balvan tíží nám hruď,
  22. Ó tóny, tóny, tajuplně květy,
  23. Osude krutý, tragiko žití,
  24. Ó, přijď již – přijď, ó tichá bolesti,
  25. Znát vášně duše – to je stokrát žíti –
  26. Jsme otroci my – pouzí otroci;