Že ráda mám ten podzim šedý,

Fanda Šimková-Uzlová

Že ráda mám ten podzim šedýšedý, Že ráda mám ten podzim šedýšedý,
 už řekla jsem si mnohokrát, my rozumíme druh si druhu, to smutek učil nás se znát. Vy stráně holé, spadlé listí, ty travko hnědá, uvadlá, našedlé mraky, zbylí ptáci i záře slunka, slabá, mdlá, k vám tiše lne ta moje duše, provází účasť blízký cit, vždyť stejný v hloubi mého nitra je taky tklivý obraz skryt. Když v opuštění, v trudných dobách, se mlžný obal protrhne, vyvstanou všecky staré tíže a smutný průvod vpřed se hne... Bolesti skryté, křivdy a klamy a řada trpkých vzpomněnívzpomnění, bezmocné slzy, marné touhy a smutný obraz jeseni 10 já vidím, cítím v sobě celý s tou beznadějí podzimu, však bez vzkříšení – bez zrozenízrození, jen s heslem jedním: „zahynu!“ ___
Básně v knize Výběr z pozůstalých prací Fandy Šimkové-Uzlové:
  1. Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čeká,
  2. Myšlenka je mně modlitbou,
  3. Umím tak milovat,
  4. Já cítím tak hořce, jak smutno tu bude,
  5. Mně úzko je, trudno a teskno
  6. „Dokončit myšlenku“ tak často
  7. Proč vše se ztrácí a
  8. Lásko! jak mám já vzývati tebe?
  9. Tak mi, duše moje, často připadá
  10. Smutku můj, druhu můj,
  11. Jak je, když dech to tají
  12. Já často soumraku ve zášeří,
  13. „Hrdě, hrdě, nevšímavě
  14. Horečně prsty po strunách mi jezdí –
  15. Smějte se mi všichni,
  16. A připadám si jako břečťan malý
  17. Že ráda mám ten podzim šedý,
  18. Trudy a smutky, kdo mne zaslíbil vám?
  19. Touha, touha, touha je
  20. Ne, nikoho tam není nad oblaky,
  21. Jakýsi balvan tíží nám hruď,
  22. Ó tóny, tóny, tajuplně květy,
  23. Osude krutý, tragiko žití,
  24. Ó, přijď již – přijď, ó tichá bolesti,
  25. Znát vášně duše – to je stokrát žíti –
  26. Jsme otroci my – pouzí otroci;