DVĚ KAPITOLY Z ROMÁNU.
I.
Již rudnou révy... Ticho noci rozrývá děsem vraní skřek,
v chudičké chatě dívka – sirot pláče a teskní do dálek;
v zarudlém zraku bolest taje ve velké slzy Zoufání,
i růže lící prožloutly již v mrazivých vichrech Poznání.
Nadějí není... touhy šílí... milý se z dálek nevrací..nevrací...
mlhy se plouží, myrta vadne a v dálkách západ krvácí...
25
II.
Před oltářem ozářeným světel tisíci,tisíci
snoubence jsem šťastné spatřil, zbožně klečící;
zvědavý dav spěchá k chrámu spatřit svatby zář –
vchází kněz – a lid upírá oči na oltář. –
V chudém šatě bledá dívka klečí v ústraní,
ze zarudlých očí šílí bol a zoufání...
Žehná kněz... V tom výkřik hrozný sevřel dívčí hruď...
Mrtvé tělo nesou z chrámu... Klne lid – Bůh suď!
26