SLAVNOSTI SVADÁNÍ
POESIE
V PRAZE 1906
TISKEM A NÁKLADEM TH. VENTY V PRAZE 749-I.
[3]
– Snad nešťastný člověk, ale šťastný umělec, jejž touha rozdírá! –
Charles Baudelaire.
[5]
LETNÍ NOC.
Červánky blednou... Šerem parků
pláč flétny tesknou touhou lká
a v kalich noci, rythmem míru –
hvězd slza kane veliká...
7
V jezera vlnách, v mlžné říze
se přízrak víly zrcadlí
a v harmonicky sladkém snění –
leknínů květy uvadly.
Milenců vzdechy oněměly,
v labutě snící zakletyzaklety,
a v dálkách opál luny plane,plane
jak anděl míru nad světy.
Alejí mrtvou v bludic svitu
plouží se stíny v bledou dál
a vánek šeptá, jako mrtvý
ztracených snů by vzpomínal...
8
SLAVNOSTI SVADÁNÍ.
Ze starých parků půlnocí bolestně housle štkají,
mollovou písní pohřební, až srdce usedají...
Černavé stíny svadání se krajem rozkládají
a mlhy,mlhy jak prapory smuteční nad Přírody hřbitovem vlají...
9
Ach noci, kdy ocúny Zoufalství vzpučí a divoce bují,
kdy zdá se, že naděje prchly dál, než myšlénky dosahují,
ach noci, kdy luna unylá tmy draperií pluje
a křísit síly mrtvých míz se marně vysiluje,
vy noci nejhlubších mlčení, kdy věčnost své zázraky tvoří –
ve vás mé touhy stonuly,stonuly jak slza hvězd v bezedném moři! – –
10
LOUČENÍ.
Žár léta vychlad’; opadaly květy –
a bledá Jeseň tichý vjezd svůj slaví.
Jde Smutek krajem, závoj mlhy padá
a hrůza čiší z uschlé stromů hlavy.
11
Pták slední loučí s domovem se drahým
a v dálku letí hledat hnízdo nové...
Padají hvězdy... tiše slzí na zem,
jak líto jim jí v noci záříjové...
12
NOVALIS.
(DOJEM Z HEINRICHA VON OFTERDINGEN).
O, touho nezměrná! K tvým jasným studánkám
se duše snílkova hvězd prvním třpytem vrací,
by pila nadšení k závratným rozletům –
v nichž našla život svůj a v nichž i vykrvácí.
13
Vždyť v duši dítěte již paprsk věčna pad’:
dán srdci písní dar a nesmrtelnost snům,
žár svatých nadšení velikých rozpjetí
a křídla andělská k nejvyšším rozletům.
Na křídlech klekání vždy k žití procitá,
kdy touhy zaplanou s hvězdami v noci tmách –
a těká za svým snem nebeskou zahradou
na křídlech andělských po modrých květinách...
14
PRVNÍ POLÍBENÍ.
SLEČNĚ ELINCE F.
I kdyby mé písně na křídlech vůní,vůní
jak na strunách houslí se chvěly
a paprsek luny mým smyčcem byl
a rythmy mé až k prahům hvězd spěly,
15
přec píseň mých písní nejvyšší –
v níž stajeno citů všech vření,
zní v hlubinách srdce vzpomínkou
prvního políbení – –
Ten večer! I hvězdy se zachvěly,
jak v bázni o naše štěstí –
když mrtvý sen vzhořel životem
ve vroucích polibků dešti.
16
PŘEDTUCHA JESENĚ.
Červánků v dálkách vybled nach, hvězd opál hoří v modrých tmách,
Jeseň,Jeseň jak černý anděl hříchu nad krajem pluje v mrákotách...
Krvavých růží poupě touží všecky své vůně vyvonět,
pták teskně tíká, vichor kvílí, mdlou hlavu sklání aster květ;
17
Mrazivá noc! – Nesměrné touhy do srdcí vlévá luny svit,
chce duše jitru rosou býti, květ křísit, poupě oživit,
na křídlech písní k slunci vzlétnout a s hvězdným mírem klesat v hloub,
v pramenů rythmech touhou zmdlívat a s vůněmi se rozplynout...
Červánků v dálkách vybled nach, hvězd opál hoří v modrých tmách,
Jeseň,Jeseň jak černý anděl hříchu nad krajem pluje v mrákotách...
18
BALLADA.
Za měsíčného večera,
bloudím po březích jezera.
Noc mírem ze snů oddychá,
déšť hvězd se sype do ticha.
19
S bolestí svojí, sám, tak sám,
dívám se dlouho ku hvězdám.
Dívám se dlouho v modrou dál,
bych lásky hvězdu vyhledal...
O, tam – mé lásky hvězdy plá...
– V tom – do noci se sřítila...
A bez cíle dál za šera,
bloudím po březích jezera.
20
VEČERNÍ NÁLADA.
(KARLU DE WETTROVI.)
Chvějí se zvonky květů
v polibcích večera,
labutě usínají
v leknínech jezera.
21
Snem lásky šumí vlny,
kraj hvězdným mírem vzplál,
květ růží vzhořel touhou,
když slavík zavzlykal...
A srdce mé se chvěje
vroucně,vroucně jak v modlitbách,
to anděl míru v struny
snů mrtvých lásek sáh’...
22
SLAVNOSTI JARA.
Slavnosti Jara! Jásá zem, Vesna jíji líbá tvůrčím snem,
nadšení dálkou světélkuje,světélkuje jak bludic kouzlo večerem.
V zlomených srdcích schřadlá vášeň na houslích nervů taje v žal:
což nikoho již není, není, by na mne s láskou vzpomínal?
tak teskní v hrobkách Zapomnění, veliké srdce, citlivé –
jitro má písně, květ má rosy, milenci růže krvavé,
23
za sluncem motýl v touhách vzlétne, světloška s lunou za svým snem,
a zvěsti nekonečné touhy slavíci pějí večerem;
pukají růže, nové lásky nadějí sladkých vzhoří snem,
a jejich ohlas – jako výsměch doznívá v srdci zlomeném...
Ach, tolik krásy, všecko jásá, mízy se chvějí tvůrčím snem,
jen v mrtvém srdci touhy teskní,teskní jak stříbro zvonů večerem...
24
DVĚ KAPITOLY Z ROMÁNU.
I.
Již rudnou révy... Ticho noci rozrývá děsem vraní skřek,
v chudičké chatě dívka – sirot pláče a teskní do dálek;
v zarudlém zraku bolest taje ve velké slzy Zoufání,
i růže lící prožloutly již v mrazivých vichrech Poznání.
Nadějí není... touhy šílí... milý se z dálek nevrací..nevrací...
mlhy se plouží, myrta vadne a v dálkách západ krvácí...
25
II.
Před oltářem ozářeným světel tisíci,tisíci
snoubence jsem šťastné spatřil, zbožně klečící;
zvědavý dav spěchá k chrámu spatřit svatby zář –
vchází kněz – a lid upírá oči na oltář. –
V chudém šatě bledá dívka klečí v ústraní,
ze zarudlých očí šílí bol a zoufání...
Žehná kněz... V tom výkřik hrozný sevřel dívčí hruď...
Mrtvé tělo nesou z chrámu... Klne lid – Bůh suď!
26
KRAJINA V DUŠI.
Nad tichým hřbitovem se chvějí hvězdy v snění
a slzou soucitu pomněnky bledé rosí –
na rovech zapadlých, kde o vzpomínku prosí,
když pějí slavíci v cypřiších Zapomnění...
27
Ach, lásky ztracené! Mé bolesti vás střeží,
když v hrobě věčnosti již stlívá mládí celé,
když touhy prolity slzami trpitele
a křídla nadějí sražená v prachu leží,
však duše písní mých je zakleta v květ bílý,
kde slzy zoufalých dech jara v květy mění,
a šumí útěchou do noci Zapomnění,
když s písní slavíků se v cypřiše sen schýlí...
28
NAD SNÍCÍM DÍTĚTEM.
O, křídla času! Ustaňte v svém letu,
nevzbuďte dítě z růžového snění,
vždyť bloudí ještě zahradami rájů,
když anděl Žití vtisk mu políbení.
29
Umlkni světe! Tvoje lži a klamy
nechť nestřísní ten nevinný sen bílý.
Shasněte hvězdy! A na křídlech míru
nechť v první sen se anděl Štěstí schýlí!
Dušinka děcka – lilije to bílá,
jež usmířením žehná všemu světusvětu,
ztracených rájů tradice v ní zbyla;zbyla.
A žití touhy srdéčkem se chvějí,chvějí
jak rosa hvězd, když kane v kalich květůkvětů,
a zvony v „Ave“ svatvečerem znějí. –
30
VÝKŘIK DUŠE.
Miluji kouzlo sešeřilých večerů. Nikde hlesu. Na pootevřených rtech ztrnuly vzdechy a ruch Života zkameněl,zkameněl jako květy touhy v jitrech Poznání. Není hvězd, jež by lhaly bludičkami nadějí, není vědomí, jež by ozařovalo hroby Touhy – – – – – – – –
A v dálkách, na sešeřilých cestách k Zapomnění se prodlužují stínové a poslední mlhy se rozplývají před vycházejícím sluncem Mysterií.
Vše nabývá tajemné, pohádkové tvářnosti.
Stínové blednou a stony bolestí rozprchly se v nekonečno na stříbrných křídlech klekání.
Jdou dnové mého Mládí. Jdou sestry ztracených Jar a stínové utrpení je provázejí. A z hlubin zaznívá ostrý, jedovatý, škodolibý smích Života... A jest tolik bodavý, že srdce i ve stadiu podvědomí ho vnímá.... Život plesá, směje se... Ó, ten kacíř světlých duší! A do kraje zavzlykaly bolestně duše nevyvoněných vůní v touhách oplození sžehlých poupat. A v prachu cest svíjejí se spoutané duše, duše sražených křídel a protestují divokými vzdechy. A v nekonečnu umírají výkřiky prokletých, nad propastmi ku skalám připoutaných. A nad hlavou obětí Touhy krouží Všednost hejny lačných krkavců, prahnoucích po vroucí krvi zlomených srdcí.
Vše mizí v modru... A modré obzory ztrácejí se v neurčitých mlhách....mlhách... Podvědomí kouzlí na houslích nervů adagia Zapomnění. A z mlh vynořují
31
se zvolna obláčky bílé a v nich táhnou sborové andělů a zlaté struny jejich lyr schvívají po paprscích procitající luny hymny Míru a Uvolnění do duší lidských.
A první hvězdy prosvitají... Ach, tam nahoře, tam vysoko! Ach tam, kam tolik toužím!...
Ticho – – A podvědomí neurčitě vnímá v dálkách doznívající údery návěžných hodin...
Odbily půlnoc... A opět ticho...
A duše se noří jako tajemná rosa do kalichu věčna..věčna... Podvědomí přechází v sen...
Sám... Tak sám, vším a všemi opuštěný, i bolestmi svými!... Že by život ještě teď chtěl ubíjet? Po čem nyní ještě prahne?..prahne?... Má k tomu moci, síly?..síly?...
A hlava klesá – –
Neurčitem podvědomí doplakal poslední ton měkkého adagia nervů.
Na prazích snů! Jsem ukolébán, tak andělsky, tak měkce. A toužím plout, těkat, se rozplynout a chvět se s hvězdami, atom věčna, tak, jako dávno, před věkem paměti...
Anděl dosažených touh oživuje svým polibkem všecky sny, jež ztrnuly v němé sochy na cestách ke chrámu Zapomnění.
A žiji slastmi, jako Jaro, vznášejíc se nekonečnem..nekonečnem... Není těla, není okovů. Jsem svůj, tak cele, jedině svůj, bez prostředí, kde okamžik je věčnem a věčnost okamžikem, ve sladké harmonii, věčně se usmívající,usmívající jako sochy mramorových andělů. – – Jen ruce zůstaly na klíně sepjaté a na pootevřených rtech ztrnul výkřik bolesti.
A ty sepjaté ruce, ztrnulé a zamodralé, prosí...
Prosí prapříčinu Vědomí a Věčna, by nedala více života – Procitnutí!
32
SEN.
Z jitra v démantech rosy se v duhových toninách chvěl,
a na křídlech světlošek šerem se k hvězdám rozletěl –
s mízami v pubertách proudil, by v jeseni s listem v hrob kles,
a na luny paprscích s vůní se vracel do nebes.
33
S večerem modrým se skláněl touhami v labutí sny,
by vykoupil nadšením k písni zakleté princezny.
Plamenem lásky byl srdcím, když na retu zahořel ret,
a na vlnách vášní toužil dušemi burácet.
Na zapadlých hřbitovech šerem v largethech slavíků lkal,
a na hrobech básníků růží krvavou hoříval – –
A Jeseň když slzou hvězdnou do kraje schvěla svůj chlad,
vždy touží, tak tiše – jak květy zmdlívat a umírat!
34
MÁ PÍSEŇ.
Má píseň růží je, vytrysklou z krve srdce.srdce,
jež city zlomeno, tlí v upomínek svitu,
a hladí útěchou a dýše smířením,
všem, kteří v modlitbách hrob slzí rosou citu.
35
Tam v touhách útěchy se vysiluje vůní,
sny velkých vzkřísení za bouřných nocí snuje,
a vadne v amuletet, jímž dívka opuštěná
hrob lásky nejhlubší si v srdci vyzdobuje...
36
V MĚSÍČNÉ NOCI NA PODZIM.
Hlubokou nocí písní míru hvězd velké slzy šelestí,
tak ubledlé, jak dávno mrtvé pohádky a sny o Štěstí.
Labuti bílé v dálky plují, po novém jaru toužící,
a ty se chvěješ, chceš snad srdce útěchou líbat, měsíci?
37
Ach, ono zmdlívá... Stesk ho dusí, jenž vane z rakve hrdých Snů,
nad níž se chvěje v shasínání zář vroucí lásky plamenů!
Spřádá si rubáš Zapomnění z horoucích citů jitřních dob,
když touhy v bledé sochy trnou, by střehly Mládí svatý hrob.
Je po všem... Vzdechy doznívají, jako když harfa zasténá,
a slza padá na hrob Mládí, bolestí vlastní svěcená.
Jen černé stíny nocí táhnou velikých mraků směsicí,
a ty se chvěješ – chceš snad srdce nadějí líbat, měsíci?
38
EPILOG.
V života jitrech v srdce své jsem napsal:
Buď dojdeš cíle vytčeného sobě,
neb vykrvácíš za své přesvědčení
a větry necháš hráti po svém hrobě.
Tak se svých cest se nikdy neodchýlím:
Umění září sluncem v cestu moji,
a za své credo nezištné a ryzí
jsem hotov v čestném vykrvácet boji.
Vím, co jest ryzí, byť i bylo kleto,
že k cíli dojde, nestřísněno věkem,
byť třeba davy zahřměly své „Veto“ –
Vteřinu vyrvat zapomnění hrobu!
budoucí jitra toho budou vděkem –
a tak jdu mlád a silen v novou dobu!
39
OBSAH.
Letní noc * Slavnosti Svadání * Loučení * Novalis * Večerní náladaPrvní políbení * Předtucha Jeseně * Ballada * První políbeníVečerní nálada * Slavnosti Jara * Dvě kapitoly z románu I. * II. * Krajina v duši * Nad snícím dítětem * Výkřik duše * Sen * Má píseň * V měsíčné noci na podzim * Epilog
E: jf; 2006
40