V MĚSÍČNÉ NOCI NA PODZIM.
Hlubokou nocí písní míru hvězd velké slzy šelestí,
tak ubledlé, jak dávno mrtvé pohádky a sny o Štěstí.
Labuti bílé v dálky plují, po novém jaru toužící,
a ty se chvěješ, chceš snad srdce útěchou líbat, měsíci?
37
Ach, ono zmdlívá... Stesk ho dusí, jenž vane z rakve hrdých Snů,
nad níž se chvěje v shasínání zář vroucí lásky plamenů!
Spřádá si rubáš Zapomnění z horoucích citů jitřních dob,
když touhy v bledé sochy trnou, by střehly Mládí svatý hrob.
Je po všem... Vzdechy doznívají, jako když harfa zasténá,
a slza padá na hrob Mládí, bolestí vlastní svěcená.
Jen černé stíny nocí táhnou velikých mraků směsicí,
a ty se chvěješ – chceš snad srdce nadějí líbat, měsíci?
38