V MĚSÍČNÉ NOCI NA PODZIM.

Julius Brabec

V MĚSÍČNÉ NOCI NA PODZIM.
Hlubokou nocí písní míru hvězd velké slzy šelestí, tak ubledlé, jak dávno mrtvé pohádky a sny o Štěstí. Labuti bílé v dálky plují, po novém jaru toužící, a ty se chvěješ, chceš snad srdce útěchou líbat, měsíci? 37 Ach, ono zmdlívá... Stesk ho dusí, jenž vane z rakve hrdých Snů, nad níž se chvěje v shasínání zář vroucí lásky plamenů! Spřádá si rubáš Zapomnění z horoucích citů jitřních dob, když touhy v bledé sochy trnou, by střehly Mládí svatý hrob. Je po všem... Vzdechy doznívají, jako když harfa zasténá, a slza padá na hrob Mládí, bolestí vlastní svěcená. Jen černé stíny nocí táhnou velikých mraků směsicí, a ty se chvěješ – chceš snad srdce nadějí líbat, měsíci? 38