VÝKŘIK DUŠE.
Miluji kouzlo sešeřilých večerů. Nikde hlesu. Na pootevřených rtech ztrnuly vzdechy a ruch Života zkameněl,zkameněl jako květy touhy v jitrech Poznání. Není hvězd, jež by lhaly bludičkami nadějí, není vědomí, jež by ozařovalo hroby Touhy – – – – – – – –
A v dálkách, na sešeřilých cestách k Zapomnění se prodlužují stínové a poslední mlhy se rozplývají před vycházejícím sluncem Mysterií.
Vše nabývá tajemné, pohádkové tvářnosti.
Stínové blednou a stony bolestí rozprchly se v nekonečno na stříbrných křídlech klekání.
Jdou dnové mého Mládí. Jdou sestry ztracených Jar a stínové utrpení je provázejí. A z hlubin zaznívá ostrý, jedovatý, škodolibý smích Života... A jest tolik bodavý, že srdce i ve stadiu podvědomí ho vnímá.... Život plesá, směje se... Ó, ten kacíř světlých duší! A do kraje zavzlykaly bolestně duše nevyvoněných vůní v touhách oplození sžehlých poupat. A v prachu cest svíjejí se spoutané duše, duše sražených křídel a protestují divokými vzdechy. A v nekonečnu umírají výkřiky prokletých, nad propastmi ku skalám připoutaných. A nad hlavou obětí Touhy krouží Všednost hejny lačných krkavců, prahnoucích po vroucí krvi zlomených srdcí.
Vše mizí v modru... A modré obzory ztrácejí se v neurčitých mlhách....mlhách... Podvědomí kouzlí na houslích nervů adagia Zapomnění. A z mlh vynořují
31
se zvolna obláčky bílé a v nich táhnou sborové andělů a zlaté struny jejich lyr schvívají po paprscích procitající luny hymny Míru a Uvolnění do duší lidských.
A první hvězdy prosvitají... Ach, tam nahoře, tam vysoko! Ach tam, kam tolik toužím!...
Ticho – – A podvědomí neurčitě vnímá v dálkách doznívající údery návěžných hodin...
Odbily půlnoc... A opět ticho...
A duše se noří jako tajemná rosa do kalichu věčna..věčna... Podvědomí přechází v sen...
Sám... Tak sám, vším a všemi opuštěný, i bolestmi svými!... Že by život ještě teď chtěl ubíjet? Po čem nyní ještě prahne?..prahne?... Má k tomu moci, síly?..síly?...
A hlava klesá – –
Neurčitem podvědomí doplakal poslední ton měkkého adagia nervů.
Na prazích snů! Jsem ukolébán, tak andělsky, tak měkce. A toužím plout, těkat, se rozplynout a chvět se s hvězdami, atom věčna, tak, jako dávno, před věkem paměti...
Anděl dosažených touh oživuje svým polibkem všecky sny, jež ztrnuly v němé sochy na cestách ke chrámu Zapomnění.
A žiji slastmi, jako Jaro, vznášejíc se nekonečnem..nekonečnem... Není těla, není okovů. Jsem svůj, tak cele, jedině svůj, bez prostředí, kde okamžik je věčnem a věčnost okamžikem, ve sladké harmonii, věčně se usmívající,usmívající jako sochy mramorových andělů. – – Jen ruce zůstaly na klíně sepjaté a na pootevřených rtech ztrnul výkřik bolesti.
A ty sepjaté ruce, ztrnulé a zamodralé, prosí...
Prosí prapříčinu Vědomí a Věčna, by nedala více života – Procitnutí!
32