Nechodí to luňák
po zoraném poli,
bratr Grégr jede
kázat po okolí.
Jak pracují polem
bratří vítězící,
tak pracují v pausách
Páně na vinici.
Na hlavě má helmu,
věhlas pod helmicí,
palcát a štít s fajfkou
třímá ve pravici.
Hrůza zhouby dýše
z hejtmanových zorů,
křižáků všech zbitých,
vypálených dvorů,
usmažených mnichů
ve oleji vroucím,
trosky zpupných hradů,
zteklých v boji žhoucím.
Jede na komoni,
bodá jej vší silou,
kůň má na ocase
pentli rudobílou.
Jede, jede, jede,
zlobí se na cestu,
konečně se blíží
k hrazenému městu.
Velkolepý pohled.
Chválím za něj bohy!
Před bránu ven vyšlo
vše, co má jen nohy.
Muži, ženy, děti,
statní veteráni,
„Sokol“, hasičové
stojí k přivítání.
Banderium s hudbou
a družičky v davu,
za humny pak hmoždíř
duní v tuto slávu.
Starešina šedý
vítá reka vřele,
hudba hrá, sbor dívek
kvítí v cestu stele.
Ženy, veteráni,
„Sokol“ v divém jeku
plným hrdlem „Sláva!“
sypou v uši reku.
S vyzdobené brány
hrdý nápis kývá:
„Vítej, hejtmane, nám,
vítej, spáso živá!“
Pohnut starý hejtman
s komoně se kloní,
do mohutných knírů
těžkou slzu roní –
„Já jsem Táborita – –
Vy jste Táboriti – –“
pohnutí ho zmohlo,
nemoh' dokončiti.
A lid táboritský
opojen tou řečí,
„Sláva hejtmanovi!“
volá, piští, ječí.
Ještě více pohnut
hejtman, jak se shýbal
družičky i staré
Táboritky líbal.
A tím lid zas pohnut
zařval ze hluboka –
sám jsem ve své výši
stíral slzy s oka.
Ve triumfu jede
průvod ulicemi,
s vikýřů se plouží
prápory až k zemi.
Nemocní se s loží
k oknům doplazili:
„Viděli jsme spásu,
díky, bože milý!“
Na širokém rynku
řady stolů stály,
pod tíží se jídel
k zemi prohýbaly.
Husy, chmelovina,
zlatá tílka selat –
v chvíli té jsem počal
výše svojí želat!
Jedli, pili, všichni
dobrou vůli měli,
muzika jim hrála,
hmoždíře v to hřměly.
A když najedli se
a když dosti pili,
hejtman vstal a řekl:
„Slyšte, bratří milí!“
A řeč spustil dlouhou,
plnou ohně, síry,
nadšení i žluče,
naděje i víry.
Časem bil se v prsa,
časem pěstě svíral,
ve významných pausách
bratřím v oči zíral.
Letmo jenom dotk' se
Markomanů, Kvádů,
za to šířej probral
Přemyslovců vádu.
Sigmunda dál tepal,
líčil jeho raby,
bídné papežence,
mrzký rod a chabý.
Mluvil o těch vojích,
které potřel vždycky
božích bojců houfec
mužný, energický.
Boží bojci jako
hradba statná stojí,
odolají vždycky
křižáckému voji.
Z Nalžova pán zdrcen,
zničen z Tachov kníže
i Klimáska vojsko
země prach už líže.*)
Nové čety strojí
Kazimír teď v pole,
zkrvaví i jemu
témě jeho holé.
Ten lid táboritský
bude válčit věky,
na pomoc si pozval
rovněž statné reky.
Bratr roháč slib má
od ruského cara,
molodců že četa
na pomoc jde jará.
Bratři Jan a Ignác
ve Francii byli,
Jeanne d'Arc vytrhnouti
do Čech povzbudili.
Bratr Ignác zvláště
horlivě věc snoval,
na mapách Johanně
cestu ukazoval.
Vydobudem stát si
našich otců záhy,
pak se rozlije zde
mír a pokoj blahý.
Nebude víc trudů,
nebude víc daní,
budem žít jak v ráji
v samém radování.
Bohatá zem naše
bude dávat všecko,
sama bude živit
každé svoje děcko.
Rolník vstrčí ruce
v kapsy u kabátu,
vytáhne, by bral jen,
co zem podává tu.
Měšťan, řemeslník,
bez práce žít budou,
Příbram, Kutné Hory
zahrnou nás rudou,
která zůstane nám,
kterou vše lze koupit,
jen když cizí ruka
nebude ji loupit.
Nad to bankocetle
budem tisknout moci
u Šimáčků, Otty
ve dne jako v noci.
Budeme se sami
spravovat a řídit,
cizí ruka nesmí,
nebude nás šidit.
Máme dosti mužů
vhodných k službám vlasti,
teď pracují polem,
v míru budou vlásti.
Rokycana, ač už
úřadů má dosti,
arcibiskup bude
se svou výmluvností.
Hejtman věří v něho,
třebas podle zvyku
stíhala jej zlá řeč
nízkých protivníků.
Koupí se, by zmlkli
jazykové špatní,
česká mluvnice mu
na útraty státní.
Roháč bude správcem
železničních sítí,
(novější však mapy
musí ovšem míti).
Vedle toho s carem
bude živit styky,
doma bude soudit
lotry, rozkolníky.
Sybilla – hm! těžko
všestranná to žena –
nesmí však už býti
prací přetížena.
Ať má kordon řádu
„zachráněné křídlo“,
titul „Excellence“,
světlo, teplo, bydlo.
Špindler nechať řídě
kultu těžkou správu,
dá své pravopisy
do škol, do ústavů.
Ať ostříhá bděle
četbu mladých lidí –
hanba věru, jak se
dnes ta mládež řídí!
Malý Adam, který
každý odpor zněmí,
jako maršál bude
řídit české sněmy.
Tumy Krvavého
naplní se přání:
kacířům sdřít řemen
se zad na potkání.
Bratr Anděl skromným
je a bude dále:
bude vrchní kuchař
u českého krále.
Jen tak zahladí se
jeden vtip v tom světě:
že stát léčí v zimě
a nemocné v letě.
Všichni podělí se,
úřadů je dosti,
dost ochotných reků
k těžké povinnosti.
Sám on – hejtman – lid-li
bude tak si přáti –
finance chce země
moudře spravovati.
Oh, to budou časy,
oh, to bude krásy,
všem nám dostane se,
co čí srdce ždá si.
Veteránům šavle,
rohům města Prahy
rudobílých tabul
dlouhých na dva sáhy.
Pro klid vlastenců všech
zavřem sociály,
aby dobří lidé
v domech klidně spali.
Však i sociálům
dáme v díře jísti,
dovolíme jim i
„Národní“ tam čísti.
A cizáckou šlechtu
pošlem z vlasti šupem,
z naší české krve
novou si vydupem.
Jen ty, lide český,
stůj vždy pevně s námi –
vše to bude jednou,
kdy – nevíme sami.
„Vytrváš, můj lide?“
hejtman chvějně ptá se.
„Ano! Ano! Ano!“
hromem rozléhá se.
„Děkuji, můj lide,“
hejtman pohnut praví,
těžkou lesklou helmu
smeká dojat s hlavy.
„Vydržíme s tebou
každé dlouhé hoře,
nezleká nás nikdy
křižácké to moře.
Do posledních dechů,
do posledních statků,
do každého hrdla
všecko za vlast matku!“
(Já v té svojí výši
tisk jsem dojat čelo,
„nezahynem nikdy!“
duší mi to hřmělo.)
Zatím život dole
trochu rozvlnil se,
k hejtmanovi jakýs
občan přiblížil se:
„Pane doktor, vědí,
já jsem člověk jistý,
já jsem jejich volič,
čtu Národní Listy – –“
(tohle, na mou duši,
se mi tady zdálo:
sen si zažertovat
ráčil se mnou málo).
– „Trafikant tu stůně,
zítra snad ho není,
vědí, trafika ta
není k zahození.
Já hned o ni zadám,
právo mám snad k tomu;
vědí, vždyť jsem z Bosny
nes si metál domů.
Ale pro jistotu
ráčej vzpomenouti,
a vídeňské pány
trochu oběhnouti.
Jméno mé je Liska,
Liska Anton z Knína,
byl jsem fírou u Kuhn,
čtrnáctá setnina.
Budu agitovat,
vědí –“ hejtman tiše
pokyvuje hlavou,
jméno v notes píše.
A již je tu druhý:
má se stavět dráha,
do pozemků jeho
projekt nezasahá.
Ve Vídni má hejtman
pomoci svým vtipem,
by šel nový projekt
aspoň pole cípem.
A tu třetí, čtvrtý,
pátý, šestý – klidně
zapisuje hejtman,
co kdo ždá si z Vídně.
(A já plesal v výši
nad výchovou lidu:
jako k otci nese,
k němu tužby bídu,
znovu tisk jsem v dlaně
rozpálené čelo,
„nezahynem takhle“
zas mi duší hřmělo.)*)
Hejtman odjel z města.
Bylo to už k ránu:
muži jacís lezli
na slavnostní bránu.
Na nápisu cosi
kutili tam čile,
pak zas dolů slezli
po hotovém díle.
A když slunce vyšlo
na nebeskou báni,
před bránu jde město
k slávě přivítání.
Muži, ženy, děti
i družičky s květy,
Sokol s velkou fánglí,
veteránské čety.
Totéž banderium,
i táž hudba zněla,
z hmoždířů včerejších
zase palba hřměla.
Již se k městu blíží
v fialové pýše
na mohutném šimlu
biskup římské říše.
Přijel, aby mocným
slovem potřel zjista
táboritskou hydru,
děti Antikrista.
Přijel, aby zahnal
bludná světla v dáli,
jimiž šarlatáni
křesťanský lid šálí.
Vítali ho hlučně,
fanfáry v to hřměly,
zástup padl na zem,
až bil o zem čely.
Zvony zní, a biskup
v město vjíždí nyní,
baldachýn tu nesou
nad ním starešini.
Z ozdobené brány
velký nápis kývá:
„Vítej, pastýři náš,
vítej, spáso živá!“
Duše moje byla
v libosť zkolébána:
teď vím, co ti lidé
kutili tam z rána!
Líbil se mi průvod,
šlo to všecko hezky,
ale nade všecko
mám rád ten lid český!
Tábor chce jej spasit,
Řím mu spásu věstí,
moudrý lid však vstoupil
v zlaté středocestí.
S Táborem je v shodě,
s Římem ne na štíru –
buď zdráv, opatrný
rode bohatýrů!
Ďas by v tom byl, byť se
to tak, onak spředlo –
by se tobě, lide,
dobře nepovedlo!*)