Už den se zašeřuje. V kanonádu
hřmí salvy pušek. Mokrá půda duní
pod drtícími kolonami jízdy –
a všechno marno. Angličani stojí,
červené kabáty se nehýbají.
– Ach Grouchy, Grouchy – vzdychá imperator
a pátrá v dálku. Od Belle Alliance jde
široká alej korunatých stromů,
ti jediní se nehnou – ti a tamo
anglické řady. Jinak všudy pohyb
těl lidských, koní, kanonů a ohňů.
– Ach Grouchy, Grouchy! – Z lesa u Frichemontu
se vyvalila hrozná černá masa –
– Hle, Grouchy! – – Ne, Sire, Prusi to a míří
v náš pravý bok. – – Ať Mouton se tam drží
a neustoupí. A má stará garda
ať k útoku jde, zdrtí Angličany! –
Hřmí děla, pušky, půda otřásá se
pod tepy jízdy. Večer klesá na zem.
Ach garda, stará garda odražena!
Císařská slavná garda ustupuje!
A řady rudých kabátů se hnuly,
a Prusi lavinou se řítí k centru,
bok zdrcen již, již Moutonův sbor rozbit
a jako vody netvárné se valí
francouzská jízda, pěší beze zbraně
tam kamsi v jih. Ney Michel, maršal, kníže,
tam v dálce v onom vytrvalém houfci
zoufale rve se jako prostý voják
a puškou s nasazeným bajonetem
po hlavách bije – sije smrt jen proto,
že sám ji hledá... Imperator chvíli
se mechanicky dívá na maršala,
a náhle strašná tma mu vtrhne v duši –
nevidět na krok – tma ta hrůzným steskem
mu srdce svírá – ani myšlenečka
se jiskrou nekmitne – nic – pusto – černo –
tu vzrušen kýms, jenž do koně mu vrazí,
pozdvihne hlavu – ohledne se trochu –
zrak, sluch a duši naplní mu úzkost –
obrátí koně: „Všecko ukončeno –
teď spasme život“ – důtklivě to vykřik
jak v bezhlavé té děsem jaté směsi
by někdo byl, jenž na povel by čekal –
„Teď spasme život!“ – Ostruhy dal hřebci
a pádí k jihu do houstnoucí noci.
Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal
ku kalnému nevlídnému nebi
kříž svých lopat v cáry roztříštěných,
stanul leutnant Fortin se svou četou.
Šedý dým se rozvaloval těžce
šlehán vytrvalým, drobným deštěm,
po krajině. Kde se roztrh, pluly
jako hřebeny vln pestré čáry,
z nichž se chvilkou jaksi vztekle blyskl
řetěz světel. Někde valily se
černé obdélníky. Spěšní jezdci
kmitli se a znikli. Zem se chvěla
hlubokým a rozmrzelým hřměním.
Roztrhaný praskot pronikavě
třásl sychravým a vlhkým vzduchem.
Signály trub lkaly kdesi v kouři –
trosky obrazů a trosky zvuků...
Na kameny ze zdi rozvalené
sedli vojáci si. Hlavní dolů
obrátili pušky. Déšť bil v čáky,
v tornistry a shášel dýmky jejich.
Mlhou, kouřem, hlasem děl a pušek
hodiny se vlekly. Vzduch čpěl prachem.
K večeru se zjevil rudý kabát
Angličana, za ním druhý, třetí,
mdle se leskly nahé bajonety
celé řady. S řevem hnali k mlýnu.
Leutnant Fortin přehled svoji četu:
– Děti, císaři což císařovo!
Ty zde padneš, ty tam, onen tamhle –
naznačoval kordem lidi, místa.
– A já tady – postavil se na kraj.
Potom zadíval se blažen v dálku,
v kouř, dým, chaos zvuků, žatvu smrti,
jak by hledal známý plášť a klobouk:
– Vive l’Empereur! – pozdravoval kordem.
Byla noc. Smrt unavena prací
k spánku ulehla si na bojišti.
Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal
k hvězdnatému, bezcitnému nebi
kříž svých lopat v cáry rozstřílených,
u kamenů ze zdi rozvalené
v směsici těl četa Fortinova,
každý přesně na vytčeném místě,
každý s hrdou pýchou v mrtvé líci,
ležela. A nic víc nevěděli,
než že dali život za císaře.