K Náchodu na bojiště vždycky vyjel
si z blízkých lázní, kde si pravidelně
stroj svého těla dával do pořádku,
stařeček suchý, polní maršál, hrabě
a z tvůrců říše jeden z neposledních.
Náchodem projel, mířil k Vysokovu
a polní cestou potom k Václavicům,
kde stanul u starého kostelíka.
Zved kukátko si k ocvikřeným očím
a rozhledl se; v zlaté záři slunce
kraj širý ležel před ním jako mapa
a s vysokého plateau maršál zíral
na tiché svědky živé pruské slávy.
Na sklonku června v šestašedesátém
zde Ramming zdržet Steinmetzův chtěl předvoj,
zde Prusi stáli mezi Dlouhým Lesem
a školkou – dnes už lesem – tamhle v levo.
Od Vrchoviny vyrazil zde Hertweck
s brigádou svojí. Von Löwenfeld měl zde
jen deset kumpanií avantgardy.
Tam přes ten druhý kostel zaútočil
Rakušan na nás sevřenými čtverci,
cíl dobrý našim jehlovkám. A tamhle
se čtverce jeho kolísati začly,
zlé znamení to vždycky při útoku.
Svou zálohu ved Hertweck k posilnění
řad prořídlých a marně. Přišel Ramming
s divisí čerstvou. Naši ustoupili
do lesa Branky. Zde to. V kmenech stromů
jsou dosud rakouských ran jizvy živé
a stromy – invalidi přece žijou –.
Byl kritický to moment: v šiky naše
byl vnesen nepokoj a zmatek jízdou,
vrženou na nás. Steinmetz přijel kouře
– ta dýmka byla součástkou úst jeho –
a pohledem a klidem jako vždycky
pořádek znovu zaved v řadách našich.
Ach Steinmetz... Chudák... vojákovo štěstí
a osud jeho se vždy točí kolem
a dokud zrak nezavřeš, nikdy nevíš,
zda neoctneš se náhle v prachu cesty
a zda tě kolo tvoje nepřejede...
Pak všecky fáse boje prošly živě
lbí maršálovou – až jak odpoledne
kol čtvrté útočivá vlna slední
se odrazila, zpět šla, rozplynula
se v širém kraji v žlutých lánech polí.
A jako žluté moře do daleka
i dnes kraj leží v teplé záři slunce.
Vsi bílé v něm a tmavé skvrny zahrad
a pruhy luk – a vše to mluvit bude
k všem příštím časům o dnech pruské slávy...
Tak podumal si starý maršál zase,
jak obyčejně, když si vyjel z lázní,
kde těla stroj si dával do pořádku,
sem na bojiště. Kukátko snes s očí
a kraj se zúžil – viděl už jen matně
svým ocvikřeným zrakem vísky Kleny
a Šerc a Domkov, které zdola zírat
se zdály k němu, bělavý dým míru
z komínů dýchajíce k modru nebes;
vzdych s hluboka a sejmul cvikr s očí,
leč viděl sotva už jen blízké stromky
a kousek polní cesty. Trochu vzpřímil
hřbet lety shrbený a opíraje
se o hůl, řídil po drobounké trávě
stroj sešlý těla svého ke kočáru.