MOLTKE.

MOLTKE.
K Náchodu na bojiště vždycky vyjel si z blízkých lázní, kde si pravidelně stroj svého těla dával do pořádku, stařeček suchý, polní maršál, hrabě a z tvůrců říše jeden z neposledních. Náchodem projel, mířil k Vysokovu a polní cestou potom k Václavicům, kde stanul u starého kostelíka. Zved kukátko si k ocvikřeným očím a rozhledl se; v zlaté záři slunce kraj širý ležel před ním jako mapa a s vysokého plateau maršál zíral na tiché svědky živé pruské slávy,slávy. Na sklonku června v šestašedesátém zde Ramming zdržet Steinmetzův chtěl předvoj, zde Prusi stáli mezi Dlouhým Lesem a školkou – dnes už lesem – tamhle v levo. Od Vrchoviny vyrazil zde Hertweck s brigádou svojí. Von Löwenfeld měl zde jen deset kumpanií avantgardy. 160 Tam přes ten druhý kostel zaútočil Rakušan na nás sevřenými čtverci, cíl dobrý našim jehlovkám. A tamhle se čtverce jeho kolísati začly, zlé znamení to vždycky při útoku. Svou zálohu ved Hertweck k posilnění řad prořídlých a marně. Přišel Ramming s divisí čerstvou. Naši ustoupili do lesa Branky. Zde to. V kmenech stromů jsou dosud rakouských ran jizvy živé a stromy – invalidi přece žijou –. Byl kritický to moment: v šiky naše byl vnesen nepokoj a zmatek jízdou, vrženou na nás. Steinmetz přijel kouře – ta dýmka byla součástkou úst jeho – a pohledem a klidem jako vždycky pořádek znovu zaved v řadách našich. Ach Steinmetz... Chudák... vojákovo štěstí a osud jeho se vždy točí kolem a dokud zrak nezavřeš, nikdy nevíš, zda neoctneš se náhle v prachu cesty a zda tě kolo tvoje nepřejede... Pak všecky fáse boje prošly živě lbí maršálovou – až jak odpoledne kol čtvrté útočivá vlna slední 161 se odrazila, zpět šla, rozplynula se v širém kraji v žlutých lánech polí. A jako žluté moře do daleka i dnes kraj leží v teplé záři slunce. Vsi bílé v něm a tmavé skvrny zahrad a pruhy luk – a vše to mluvit bude k všem příštím časům o dnech pruské slávy... Tak podumal si starý maršál zase, jak obyčejně, když si vyjel z lázní, kde těla stroj si dával do pořádku, sem na bojiště. Kukátko snes s očí a kraj se zúžil – viděl už jen matně svým ocvikřeným zrakem vísky Kleny a Šerc a Domkov, které zdola zírat se zdály k němu, bělavý dým míru z komínů dýchajíce k modru nebes; vzdych s hluboka a sejmul cvikr s očí, leč viděl sotva už jen blízké stromky a kousek polní cesty. Trochu vzpřímil hřbet lety shrbený a opíraje se o hůl, řídil po drobounké trávě stroj sešlý těla svého ke kočáru. 162