TICHÉ DRAMA.

TICHÉ DRAMA.
Šel z továrny – ňák nebylo mu volno. A přišel nenadále: zastih ženu v horoucím laškování s oním Lojzou, jenž tulákem je, šidí život, lidi, čas krade bohu, okouní a slídí, kde lapit sklenku kořalky či piva a holku štípnout. Katil se jak zvíře muž oklamaný – Lojza skočil oknem a ten tam v prachu – na ženu se vrhl a bil a mlátil. Stenala jen tiše a nevykřikla. Padla potom k plotně, jak mrtva padla. Jemu hlavou táhlo, jak chodil za ní... jak se při muzikách vždy k němu tiskla... a jak netýkavkou bývala vždycky. Zlítostnil se trochu a šel ji zdvihnout. Otevřela oči a slzami se na něj podívala – ten pohled projel, jak by řízl břitvou. 152 Mozolnou rukou pohladil jí vlasy a bruče cosi objal ji jak medvěd – smír slavili. Na svatební noc myslil, kdy poprvé s ní takto žhavě splynul – a ona na Lojzu, ach, toho Lojzu, jenž svižný byl a laskati tak uměl... Za šera procit... cosi pálilo jej jak dravý oheň v duši, hlavě, očích, – ten lump, ten Lojza... na novo zbil ženu. Šel do továrny. Jako těžký kámen se válela mu bolest v celém těle, že konce dne se ani dočkat nemoh – Když přišel domů – na novo ji ztloukl A potom smířil se s ní... jako včera. A ráno – zas ten ostrý oheň pálí a zase zbil ji. Takto jde den za dnem a každý s bouřkou za rána i večer a každý s nocí nalhaného smíru. 153