BISMARCK.

BISMARCK.
A zdálo se, že přišel z mythů dávných, z ponurých Nibelungů: mračný heros, na hrudi kyrys, pod blýskavou helmou dvé pánovitých, bezohledných očí. Chrám vztýčil germánskému geniovi, a dějinami roztrhané tělo národa svého k oltáři tam snesl a krví omýval, až v síle vstalo. Pak za šíj uchopil je nešetrně, ved k výšině, kam plné slunce plálo, svět širý ukázal mu, dálné moře, a předurčil mu panování nad ním. Nad dílem svým a nad malými časy stál s tvrdou pěstí jako pyšný vladař, směr kroků dějinných a sudby států se zdály poslouchati vůle jeho – 176 a Jeje to pravda? Byl on pánem časů, či sluhou jejich? – Řevnivost či rozmar malého mozku shodily jej s výše a odsoudily ku neplodným glossám... Až přejde věk, snad ustálí se obraz: jde líchou dějin dělník jejich prostý a seje, žne, jak požadují časy. Je bez viny i zásluh, plálo slunce, sít musilo se, musilo se žnouti. A kdyby on ne – byl tu dělník jiný, snad méně tvrdší, trochu šetrnější, jak by si právě povolal jej Osud. 177