LORD BYRON.

Josef Svatopluk Machar

LORD BYRON. I.
Co všecko svět žádal už od básníka! Být Lordem s bledou tváří Lucifera, žít žitím plným tajemného šera, být psancem, jehož vlastní zem se zříká, nést kletbu, které člověk neuniká, když Osud vyřk ji; z rána do večera žít denně hlučně dobrodružství sterá v háv zhalen zločinného demoníka – a verše sypat před užaslé zraky jak zlaté mince rozhazovač hází s nedbalým gestem na zem před žebráky, a naposled si zajít do Hellady a položit tam klidně beze frází za volnost Řecka ten svůj život mladý.
II.
Vlast byla k němu odmítava, hlucha. Leč jinam sloky jeho zapadaly: 28 v ty evropejské šeré kriminály, kde živořila lepších časů tucha. Rovnaly páteř, formovaly ducha, sny o volnosti tělem odívaly a símě vzpoury v duše rozsívaly – tak padá dešť do vyprahlého sucha. Poláci, Němci, Rusi, Italové i u nás v Čechách – všichni vděčně pili ty verše světla, naděje a síly. A Svaté Alliance pochopové jen zuřili, že v kobky uzavřené kdos chodí živit duše uvězněné.
III.
Ach, Vaše Lordstvo, popříti se nedá, že na bol všelikých těch demoníků, na hesla volnosti, na gesta vzkřiků se usadila vrstva prachu šedá. Či stáří? Stáří? Člověk v duši hledá, čím odrazil by v tomto okamžiku to slovo hrozné... Neboť slova díků a lásky má k Vám mladost naše bledá. 29 Kain Lordstva Vašeho, kus Don Juana, i drobné verše pláčem zarosené, jak operlené květy louky z rána – ty nám i Lordstvu Vašemu dnes stačí... Dost loučení má žití zatracené – to s Vámi bylo by přec jenom k pláči. 30