DVĚ DOBY ŘÍMSKÉHO ČLOVĚKA. I.

Josef Svatopluk Machar

DVĚ DOBY ŘÍMSKÉHO ČLOVĚKA.
I. (1838.)
V zámeckém parku v odpoledním stínu se sešla vrchnost právě na svačinu, pan hrabě, paní, komtesa. Jak vždycky pan farář doplnil kruh idylický. S odkrytou hlavou čekal stranou chvíli, než páni sejít dolů uráčili, pak kynem hlav byv vítán blahosklonně, se blížil stále uctivě se kloně ku svému místu. Kávu posvačili, pan hrabě vonný doutník zapálili a ráčili i panu faráři též podat. Že byla chvíle hovoru se oddat, pan farář, vyzván novinky své říci, vyprávěl řečí měkce ševelící: jak poddaní se včera ochmelili v hospodě dolní, ale slušni byli; že po žních svatba má být u Donátů, neb Dorotka prý uprosila tátu, 58 by vdát se dovolil jí za Jeníka, ač hoch jest jenom synkem chalupníka, – ten domek poslední tam při potoce – že hoch je dobrý, vždy se chová krotce, a on pan farář prosí tady za ně, by milostivá vrchnost shledla na ně příznivým zrakem. Na to líčil dále jak celá ves se rozplývala v chvále komtesy slečny, když ji uviděla, jak na koníku včera letem spěla přes náves v pole. Jeho milost kýval pochvalně hlavou, do dálky se díval, kde na panském mu lidé robotili, i její milost dívala se chvíli na pole zlatem slunce ozářená, pak jakby tím vším byla unavena, hlasitě zívla. Hledíc v neurčito komtesa nechá plynout řeči tyto, jí nuda v unavených očích leží a bůh ví, co jí mladou duší běží. Pan hrabě přerušil pak chvíli ticha pochvalně vzpomínaje Metternicha velebil jeho moudrou politiku – němčinu nosem mluvě podle zvyku a zvolna táhle, kdo jej takto slyší, 59 hned uzná, že zde mluví bytost vyšší – prý pokoj máme; lid je bohabojný a není třeba obávat se vojny, aurea aetas – zásluha to jeho – se snesla v duše světa širokého. I na Vídeň si vzpomněl s toužným steskem, že duch tam vzplane životnějším leskem, že člověk žitím zvýšeným tam žije s rovnými sobě, u dvora, jenž vždy je zářivým sluncem, dárcem tepla, světla. Po líci Její Milosti teď letla lehounká červeň, ňadra se jí vzdmula, vzdech vyplynul. I komtesa se hnula a k papa živě obrátila oči – Ten tajnůstkářsky sedě kníry točí a míní zvolna, že je počkat nutno, že ví, jak oběma je tady smutno, že až ta sklizeň bude ve stodole a až tam bude po té svatbě dole – tam – jak ta holka uprosila tátu... Pan farář spěchal dodat: U Donátů... 60

Básně v knize Krůčky dějin (in Svědomím věků 8, in Básnické dílo J. S. Machara):