VAGABUND.

Josef Svatopluk Machar

VAGABUND.
Byl zdejším rodákem a starší lidé dovedli o něm leccos vypovědít: hoch pěkně rostlý, s otevřenou hlavou, leč nestálý jak duben, všecko začal, nic nedokončil, sběhl se studií i s panské služby, ducha dar měl k houslím, a nechal toho, ke kupci jej dali, a za čtrnáct dní znechutilo se mu – jen poli chodit, po lesích se toulat a pískáním zpěv ptačí napodobit, to bylo jeho. Potom začal chodit za zahradníkovic – a v tom byl stálý, v zámecké zahradě a kolem zámku od rána do večera. Když ji vdali – a holka rozumná si dala říci, neb viděla, že tohle milování by šlo jen v plano – hoch ten zmizel z města a zapad někam v široširém světě. Pak proslechlo se, že byl za vojáka v papežských vojskách, v Mexiku že sloužil 147 a ve Francii v roce sedmdesát – a najednou se vrátil. Silný, černý, s divokým vousem, v cárech uniformy, na prsou plno medailek a křížků. Leč dlouho nepobyl. Byl na řeč skoupý a sklamal všechny, kteří slyšet chtěli o jeho příhodách a krajích cizích. V hospodách sedal, do kořalen zašel a mlčky pil a díval se jak mračno. A jednou čekal u školy, když děti šly domů. Dal si ukázati holku své dávné lásky, cizí zlatý peníz vtisk v ručičku jí, v oči se jí díval a potom zmizel. Holčička má oči po mámě svojí. – Nebyl více spatřen a víc už o něm nic se neproslechlo. Krev neklidná a povaha jak vítr, list utržený, širým světem hnaný. 148